Malíř a grafik, se narodil 1. ledna 1895 v Rozseči u Nové Říše na jihu Českomoravské vysočiny v chudé rodině chalupníka. Zemřel 27. října 1938 v nedožitých 44 letech ve Zlíně. Do školy chodil v Nové Říši a pak na měšťanku v Dačicích. Od r. 1913 se stal žákem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, bohužel jeho výtvarné studium přerušila 1. světová válka. Bojoval jako rakousko-uherský voják na ruské frontě, kde byl zajat. V Rusku těžce onemocněl, ale přesto využil možnost studovat byzantské malířství a sám rovněž maloval a provedl i několik nástěnných maleb. Domů se vrátil s legionáři až v roce 1921 s podlomeným zdravím. Válka s vražděním v něm zanechala těžké stopy – ve vzpomínkách píše: „Nebylo by zde nic, kdyby se šlo slepě jen za praporem válečné anarchie, která nemá jiný smysl, než všechno zničit a ovládnout krutostí, jíž jsou lidé posedlí…“
Po návratu do vlasti pokračoval ve výtvarném studiu u profesorů E. Dítěte ml., L. Wurzela, B. Klugeho, K. Špillara a V. H. Brunnera. Po ukončení studia se vrátil na svou rodnou Vysočinu, nejdříve do Olšan u Telče, pak roku 1923 do Telče samotné. Oženil se a narodil se mu syn. V roce 1926 odjel na krátký studijní pobyt do Francie, kde obdivoval zejména tvorbu H. Daumiera, který jej ovlivnil na celý život. V roce 1929 navštívil Itálii. O svých pobytech v cizině napsal: „Děkuji Paříži a Itálii, kde jsem nalezl omyly a klady vlastní práce.“
Ve výtvarné tvorbě bylo jednou z jeho prvních a velkých prací monumentální sgrafito Blaník na sokolovně v Telči (5 × 8 m). Byl výborným kreslířem, malířem a ilustrátorem. Rád ryl do dřeva, grafika jej zaujala. Nejraději ve svém díle zpodobňoval prosté lidi při práci, v krajinomalbě byl básníkem svého rodného kraje se schopností osobitého pohledu. S duší plnou jasu se snažil celý život odpoutat od všednosti a maloměstských poměrů v Telči, zkrušován přehlížením a nevšímavostí. Tvrdý život a hmotné nedostatky jej nutily k velké šetrnosti, na olejové barvy nebylo peněz.
Jeho nejvlastnější výtvarnou řečí se proto stává kresba, strohá až drsná, vervní, často karikující. Prostřednictvím svých znamenitých karikatur napadal morální, sociální a politický úpadek společnosti. Svůj rodný kraj však nedokázal opustit, příliš jej miloval.
Z ilustrační tvorby vynikají pracné dřevoryty pro knihu A. Baldiniho Michelaccio, kresby a obrázky na obálky knih ruské literatury, výtvarná spolupráce na knihách Sulova sborníku Děti dětem a další. Velmi rád spolupracoval se spisovatelem a editorem Dobrého díla ve Staré Říši Josefem Florianem, který byl jeho přítelem. Pro jeho nakladatelství vyzdobil dřevoryty např. knihy J. M. Syngeho Jezdci k moři, Pannu Orleánskou A. Langa, či staroislandskou báseň Lilie od E. Ásgrímssona.
Knižní značka zaujímá ve Slavíčkově díle radostnou kapitolu. Začal je tvořit hlavně v době spolupráce s Josefem Florianem. Nevytvořil jich mnoho, ale vynikají kvalitním dřevorytem a jsou sběratelsky žádané. Stylově je lze označit jako poetický kubismus. Lidská postava či jiný ústřední motiv bývá „orámován“ přírodním ornamentem. Tak je tomu v souboru 10 dřevorytů – exlibris, který vydal náš Čs. spolek sběratelů a přátel exlibris jako členskou prémii na rok 1921. V roce 1942 vydal spolek seznam jeho exlibris, který sestavil J. Žižka, obsahuje popis 23 knižních značek (včetně uvedených 10 dřevorytů), dále novoročenky a 4 jiné užitkové grafiky. V roce 1948 byl spolkem doplněn seznam o knižní značku (pro F. X. Poláka) Kristus mezi paprsky ve třech variacích, z toho jsou dvě barevnými dřevoryty. Mimo seznam bylo nalezeno ještě jedno exlibris (s houslemi) pro Dr. E. J. Pavelku, takže celkový počet knižních značek dosáhl počtu 25. Ve spolkovém životě byl od roku 1920 členem výboru Občanské umělecké besedy, v jejímž časopisu Život vycházely reprodukce jeho prací, jako Polní květy, Hlava (dřevoryty) a ilustrace Pohřeb a Údolí. Později se stal členem Sdružení výtvarníků v Praze a obesílal výstavy tohoto spolku kolorovanými kresbami a akvarely. Jeho posledním dílem byly perokresby ke knize R. J. Vonky Od hroudy k chlebu, která vyšla až po jeho smrti r. 1939. Antonín V. Slavíček vystavoval na četných, většinou kolektivních výstavách doma i v zahraničí, nejdále v Los Angeles. V roce 1935 měl samostatnou výstavu v Obecním domě v Praze, soubornou výstavu kreseb měl v Krásné jizbě Družstevní práce v Praze. Posmrtná výstava akvarelů a kreseb byla v síni Sdružení výtvarníků v Praze r. 1939. V roce 1959 připravila rozsáhlou výstavu 87 prací Galerie Vysočiny v Jihlavě. V roce 1961 k nedožitým 65. narozeninám byla v Brně uspořádána výstava jeho maleb, kreseb a grafiky (i exlibris). V roce 1973 natočila brněnská televize film o životě a díle A. V. Slavíčka. V roce 1975 byla v Rozseči odhalena pamětní deska na jeho rodném domě. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Ministerstva školství, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, v muzeu v Dačicích a mezi soukromými sběrateli. Jeho exlibris vlastní sběratelé např. v Bruselu.
Život A. V. Slavíčka skončil ve Zlíně (po opakované operaci žaludku), pochován je na hřbitově u sv. Anny v Telči. Navzdory svému relativně krátkému životu odevzdal svým poctivým uměleckým úsilím našemu národu významné dílo, které čeká na znovuobjevení.