Valašský malíř, grafik a spisovatel se narodil 9. července 1901 v Liptálu u Vsetína. Dětství lehké neměl, v tom se shodují všechny literární prameny. Avšak Stanislav Řezník, pravnuk lidového písmáka Martina Škrabánka - Š krabánečka, jak se mu říkalo, podává umělcovo rané dětství , trochu odlišně.
Otec pracoval jako lesní dělník a po úrazu v lese umírá asi tři roky po synově narození, maminka v jeho pěti letech umírá na tehdy nevyléčitelnou nemoc. Chlapce se ujímá teta a dědeček Škrabánek. Ten malému chlapci při večerních vyprávěnkách vštěpoval úctu k člověku, ke starým tradicím, lidské práci.
Ve svých patnácti letech (1914) nastoupil do „Thonetky“ ve Vsetíně, pak do Zlína pracovat jako dělník (1916) na pilu v Baťových závodech. Byl už znám tím, že pokreslil kdejaký kus papíru, tak nebylo divu, že si jeho nevšedního talentu všiml sám Tomáš Baťa. „A tak kluk z dědiny rázem, bez okolků a příprav, odchází studovat na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy k profesoru J. Bendovi, V. Brunnerovi a F. Kyselovi, později na grafickou speciálku Akademie k profesorovi M. Švabinskému.“. O tom, jak se to stalo, existují dvě verze. Podle té starší z 1939, ho doporučil T. Baťovi závodní lékař MUDr. Gerbec, druhá je je z roku 1951 či dokonce až z 1959 (O. Šuleř: O J aníčkovi malérečkovi) vypráví, jak chlapec kreslil na pile o přestávkách na prkna zbojníky pro pobavení dělníků a Baťa si kreslíře všiml a poslal na studie.Touto historkou začala postupně vznikat kašírovaná nezávadná papírová postavička, prezentovaná jako odpůrce Baťova režimu a to až do konce roku 1989.
Po studiích nastoupil Jano Kobzáň krátce do firemního propagačního oddělení a odvděčil se svému donátorovi firemní ochrannou značkou, známou v celém světě. Později vytvořil i několik portrétů Baťovy rodiny. V roku 1939 byl učitelem zlínských Živnostenských škol. Od roku 1934 působil jako samostatný výtvarník a ilustrátor.
V závěrečném období svého života žil a tvořil na chalupě na Soláni ve Velkých Karlovicích, kde ve věku 58 let (10. 10. 1959) zemřel na srdeční selhání. Je pohřben na Valašském Slavíně, hřbitůvku obklopujícím kostelík sv. A nny ve Valašském muzeu v přírodě. Jediný jeho pomník je v Liptále, okr. Vsetín, autor K. Řezník
Josef Hamrla o něm říká, že byl „umělcem výlučně valašským a k tomu zbojnickým“ se snahou „mravně očistit památku zbojnických hrdinů“. Zachytil je snad ve všech jejich životních situacích i s jejich poslední obdobou, valašských partyzánů, které za druhé světové války aktivně podporoval. Byl umělcem všestranným. Své myšlenky vyjadřoval v nejrůznějších výtvarných technikách. Navrhuje malířské a architektonické výzdoby interiérů a vil ve valašském stylu. Rozsáhlou venkovní expozici sgrafit nabízí rožnovské sídliště Záhumení. I když vznikalo v 50. letech minulého století, „bylo Janu Kobzáňovi dopřáno využít v nich rostlinné a zvířecí motivy anebo náměty ze starých pověstí.“
Nedoceněno je doposud jeho dílo literární. Skvělá poéma O zbojníkoch a pokladoch Moravského Valašska byla psána dialektem a doplněna jeho vlastnímu dřevoryty. (Vydal K. Kočí, Praha 1926) a autobiografická próza U počátků vod (text z 30. let vydán posmrtně v nakl. Profil v roce 1984).
Jan Kobzáň podnikl z podnětu národopisce prof. Josefa Válka (1871 ve Vsetíně – 1937 na samotě Bařiny u Hovězího) cestu po karpatském oblouku až do Turecka „ke kořenům Valachů“
Soupis Mgr. Dušana Sazovského uvádí 21 opusů – dřevoryty (X2) a zinkografie (P1). Námětem většiny opusů jsou zbojníci a doplněné delší legendou. Např.: „Knihu kúpiť neukradiť”, či „Ty máš brucho, já mám knihy“.
Reprodukce opusů č. 2 a 4 poskytlo Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. R.
Poděkování: Anně Borové, Valašské muzeum, Janě Vráblíkové, OÚ Liptál