Malíř, grafik, kolorista fotografií, etnograf se narodil 23. dubna 1866 ve Zlíně v rodině barvíře Františka Jaroňka. Barvířství patřilo tehdy k lidovým uměleckým řemeslům. Syn Bohumír pomáhal s vyřezáváním tiskařských forem, u svého strýce Františka Zedníka, zlínského malíře náboženských obrazů, získával cit pro barvy. Tovární výroba potištěného plátna znamenala pro barvířské dílny bídu a zánik. Rodina se v roce stěhuje do Valašského Meziříčí a nedařilo se jim hmotně dobře. Nadaný syn musel ukončit předčasně studium na gymnaziu v Novém Jičíně a rodiče uvítali, že syn mohl od roku 1885 navštěvovat odbornou školu pro umělecký průmysl ve Valašském Meziříčí, obor řezbářství a modelování. Škola měla výbornou pověstí v celém Rakousku-Uhersku. Po absolvování v roce 1889 nastupuje do praxe. Nejdříve do kopřivnické školy na majoliku, pak působil v uherské keramické továrně Zsolay v Pětikostelí jako malíř v době secese oblíbených orientálních ornamentací. V budapeštském fotografickém ateliéru dvorního fotografa Sedlitzkého se vypracova na vynikajícího řemeslného koloristu. Doplňoval portrétní fotografii neskutečnou krajinářskou kompozicí. Zákazníky ateliéru byli přední maďarští magnáti. Stal vyhledávaným a dobře placeným výtvarníkem, což mu umožnilo cestovat i do Egypta.
V roce 1895 navštívil Národpisnou výstavu českoslovanskou v Praze, jejíž součástí byla Valašská osada, dílo stavitele Michala Urbánka ze Vsetína a mladého architekta Dušana Jurkoviče. Valašská expozice byla pojata po vzoru švédského prvního muzea na světě jako živé muzeum. O rok později navštívil i maďarskou výstavu lidových staveb. Obě výstavy vzbudili v něm intenzivní zájem o lidovou kulturu datující se už od doby jeho studií v Novém Jičíně, když byl „objevil“ kouzlo rázovitých dřevěnic v sousedním Štramberku.
Od roku 1896 neúspěšně rozvíjí uměleckou činnost ve Valašském Meziříčí. Tepve s přestěhovám se do Rožnova pod Radhoštěm se roku 1909 dostavil úspěch. Jak komerční, – s bratrem Aloisem založil umělecko-výtvarné dílny, – tak i společenský. Hned se zapojuje do boje o zachování staré roubené radnice z náměstí do lázeňského parku. Cesta k dnešnímu Valašskému muzeu byla nelehká, aby se nakonec prosadila Jaroňkova představa „živého“ muzea.
Bohumír Jaroněk umírá 18. ledna 1933 ve Zlíně. Mistr Jaroněk vytvořil jen tři exlibris, dvě na jeho jméno, jedno věnoval svému bratru Aloisovi (1870–1944), jenž v roce 1910 přivezl zkušenosti ze studijní cesty po skanzenech Norska a Švédska. Exlibris nesou symbolicky motiv rožnovské radnice, Štramberku a Radhoště.
J. R. Bečák podotýká, že Mistr Jaroněk inspiroval vídeňskou secesí, tehdy pokrokovým výtvarným stylem, že „... z hlediska umělecké historie je dílem zcela uzavřeným, osobitým, ale i výtvarně silným.“ Podotýká dál, že Jaroněk, když nalezl svoji výtvarnou techniku, dál už nehledal, nýbrž přenášel své tvůrčí úsilí na motiv. Důkazem toho je Štramberk . J. R. Bečák cituje literárního historika Arne Nováka: „Štramberk, to je v životě umělce motiv, heslo, láska. ... Z kdysi ‚kozího ráje’ se stal v Jaroňkových dřevorytech a temperách ‚valašským Betlémem’ “.

Poděkování:
Anně Borové, knihovnici Valašského muzea