Malířka, ilustrátorka a grafička, se narodila v Brně 18. července 1940 do lidovecké věřící rodiny z Bílovic nad Svitavou, kulturně činné, mající v oblibě literaturu, hudbu a divadlo. S výtvarným uměním se seznamovala v ateliérech známých brněnských výtvarníků a pod jejich vlivem se rozhodla pro studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, obor užitá malba (E. Ranný, O. Zemina). V talentových zkouškách byla mezi třemi nejlepšími. Ovšem tehdejší politické poměry jí jako věřící křesťance neumožnily pokračovat na vysoké škole po ukončení středoškolského studia. Nastoupila na umístěnku jako propagační výtvarnice do podniku Pozemní stavby Brno, n. p.
Díky zájmu o psychologii získala výjimečné povolání jako arteterapeut ve FN Bohunice v Brně. Byla to doba jejího lidského a profesního zrání. Stále doma malovala a svá díla konzultovala s profesorem Jánem Želibským na VŠVU v Bratislavě. Bylo jí doporučeno, aby se začala věnovat litografii, ve které by zúročila své umělecké směřování.
Od 70. let prezentuje svou výtvarnou tvorbu širší veřejnosti. Šestimetrová nástěnná malba „Brána do Moravského krasu“ v kulturním domě v Adamově je její nejrozsáhlejší dílo z této doby. Jedna z výhod přijetí do Českého fondu výtvarných umění na konci 70. let byla možnost vystavovat a nabídnout svou tvorbu v prodejnách DÍLO.
Jejími preferovanými výtvarnými technikami se staly malba pastelem či olejem a litografie. Zprvu to byla křídová litografie, později objevila kouzlo tzv. škrábané litografie, též zvané mezzotinta na kameni, pro níž je charakteristická bílá kresba na tmavém podkladu s množstvím šedých tónových přechodů – valérů. Jana Ondrušová je snad jedinou současnou českou umělkyní, která tuto náročnou techniku používá a navazuje tak na tvorbu brněnské grafičky Dobroslavy Bílovské (1917-1965). Aleš Nevečeřal dodává, že Jana Ondrušová je další z grafiků, kteří staví litografii, tedy tisk z plochy, na stejnou úroveň s dnes tak oblíbenými hlubotiskovými technikami.
Od roku 1981 se věnuje i tvorbě exlibris. Do roku 2020 dosáhl počet těch malých poslů radosti téměř stovky. Mají klasický formát, čitelné jméno, legendu. A námětově? Na to odpovídá sama umělkyně v rozhovoru s Olgou Uhrovou: „… objevování vazeb mezi člověkem a přírodou, snaha proniknout k lidským duším, jejím hloubkám. […]Někdy přichází nápady rychle, spontánně, až vtíravě si vyžadují realizaci…“
Po létech plodného života v Brně, kde měla i svůj ateliér, se vrátila zpět do míst svého dětství, do Bílovic nad Svitavou, do „kraje lesů vod a strání“ a „lišky Bystroušky.“ S nástupem 90. let začala učit na LŠU a na Střední průmyslové škole slévárenské, Brno základy kreslení a navrhování pro umělecké kováře. Později působila na Gymnáziu Pavla Křížkovského s uměleckou profilací, kde se věnovala přípravě žáků na talentové zkoušky ke studiu architektury. Na této škole vyučovala až do roku 2002.
Svůj umělecký cit, preciznost, fantazii a osobitou poetiku vložila kromě tvorby exlibris i do ilustrací osmi knih pohádek pro děti (např. Skřítek Hospodářík, Terezčiny pohádky aj.) a výtvarného doprovodu básní Josefa Suchého nebo ilustrací dalších básní i prózy, ve kterých také zúročila bohaté zkušenosti s tvorbou litografií.
Rok 2020, rok pandemie koronaviru, zasáhl i do oblasti umění a ohlášená výstava v Malé královopolské galerii v Brně a v kabinetu pro grafiku Domu umění v H odoníně byla odložena na neurčito.
Autorka je členkou Unie výtvarných umělců České republiky (UVU ČR), Spolku sběratelů a přátel exlibris (SSPE) a Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně (SVUM ). Byla členkou již zaniklého sdružení výtvarných umělců, hudebníků a básníků SURSUM CORDA.