Významný moravský exlibrista a výtvarný pedagog, se narodil 5. 3. 1875 v Unhošti u Kladna. Mladá léta prožil v pošumavském městečku Plánici a poté v Kdyni. Otec notář si přál mít ze syna strojního inženýra. Ten otcovo přání respektoval a po maturitě na reálce v Praze také pokračoval ve studiu na technice. Studium techniky sice dokončil, ale smysl života našel v umění. S přítelem Žákavcem, pozdějším teoretikem umění, studoval odbornou uměleckou literaturu. Z této doby pocházejí Wellnerovy literární prvotiny.
Po krátké praxi ve Škodových závodech v Plzni (jeho strýc František byl ředitelem závodu) využil v r. 1897 citelného nedostatku učitelů na středních školách pro obor kreslení a po absolvování krátkodobého kursu se stal asistentem pro kreslení, deskriptivní geometrii a modelování na reálném gymnasiu v Praze. Na škole působil dva roky a poté přešel na umělecko-průmyslovou školu (v letech 1899–1902 - profesor Liška), kde působil jako profesor kreslení. Školu už pro onemocnění tuberkulózou nedokončil a zákeřná nemoc ho provázela až do smrti.
V roce 1902 nastoupil jako suplující profesor do Olomouce. František Drkal napsal, že se jeho příchodem dostalo městu velkého daru. Po barokních umělcích 17. a 18. století, byl prof. Wellner prvním velkým umělcem na olomoucké půdě. Již krátký pobyt v Olomouci stačil na to. aby si ji citlivý umělec zamiloval. Město plné architektonických památek s romantickými zákoutími a vlídné přijetí v nově zřízeném reálném gymnaziu „Matice školské v Olomouci“ byly pobídkou pro umělce a pedagoga. Významný historik, teoretik a výtvarný kritik té doby Jaromír Lakosil podotýká, že jeho pedagogická práce (v té době bylo kreslení povinným předmětem) nespočívala jen v technické výchově, ale vedla žáky k výchově estetické, k probouzení uměleckého citu a nakonec i k vlastní tvorbě.
Za úspěšnou pedagogickou činnost se profesoru Karlu Wellnerovi dostalo ocenění zemské školní rady.
Poznatky a zkušenosti ze své praxe uveřejňoval v odborných a uměleckých časopisech a publikacích. Byl spoluorganizátorem mnohých uměleckých výstav v Olomouci a v okolních městech, kde přednesl řadu přednášek o umění. Radmila Mráčková se ve své diplomové práci zmiňuje i o tehdy vzájemné nevraživosti mezi Prahou a Brnem, respektive mezi Čechy a Moravany. Karel Wellner byl členem v českých a moravských učitelských spolcích s cílem potlačit vzájemné nepochopení a v poněmčelé Olomouci prosadit český živel.
Z Wellnerovy rozsáhlé výtvarné činnosti R. Mráčková připomíná zejména grafický cyklus Olomouc ve sněhu (1917), Moravská města (m. j. Nový Jičín a Štramberk, 1920) a Deset kreseb z Itálie a Francie. Tato díla realizoval v r. 1925, rok před svým skonem.
Wellnerova exlibristická tvorba byla dostatečně podchycena v seznamu Exlibris s reprodukcemi. Zachycuje tvorbu 49 listů od r. 1903 do 1925.
Své první exlibris věnoval České reálce v Olomouci (Sova na knize) a spolu s universálním exlibis z téhož roku to mají být vůbec první moravská exlibris
(exlibris bez jména majitele, perokresba velikosti 81:92 - dekorativní symetrická kresba představuje dva trsy pampelišek, jejichž květy jsou k sobě nakloněny, k nim je přikomponován nahoře kruh, na jehož obvodu čteme hesla: „Omnia (su)nt vana. Va nitas (van) itatum.“ „Marnost nad marnost všechno je marnost“ (překlad Mgr. Alois Sassmann).
Obě exlibris byla uveřejněna v časopise katolické moderny Nový život 1903, vydavatele Karla Dostála-Lutinova v Novém Jičíně.
K. Wellner v časopise uveřejňoval také své glosy v čísle 5. z 1903, roč. 8. a v oddíle Forum seznamuje dosud nepoučeného čtenáře s problematikou tvorby a sbírání exlibris. Rostoucí poptávka přičítá umělecké hodnotě listů větší význam a tím i sběratelství jako takovému, čímž se knižní značka vzdaluje svému určení - označit vlastníka knihy. Autor článku (značka Zet), jmenuje i dva objevitele obou unikátních Wellnerových exlibris - bibliofily Viléma Schmidta a Jaromíra Obrátila.
Karel Wellner, spoluzakladatel moderního exlibris v českých zemích, umírá ve svých jednapadesáti letech (4.6.1926 Olomouc) vyčerpán dlouhotrvající chorobou, pedagogickou a výtvarnou činností. Jeho tvorba je nerozlučně spjata s Olomoucí a s Moravou vůbec.
Poděkování: Mgr. N. Prokschovi z Muzea umění v Olomouci a paní I. Zárubové z Muzea v Novém Jičíně a Mgr. M. Vyšohlídové z Národního mutea Praha.