Tvůrce exlibris technikou dřevorytu a linorytu, patří k těm umělcům, kteří byli téměř zapomenuti. V odborných publikacích se jeho jméno vůbec nevyskytuje, ačkoliv jiní autodidakti jsou odborníky a sběrateli vysoce ceněni právě kvůli jejich osobitosti. Jeho dílo je alespoň z části uloženo ve sbírkách Moravské galerie, Jihočeské vědecké knihovny, Českého muzea stříbra v Kutné Hoře a Muzea východních Čech v Hradci Králové.
Jiří Slavík se narodil v Rožnově u Českých Budějovic 8.4.1925 v rodině dvou učitelů, Antonína Slavíka a Josefy rozené Tampierové. Roku 1942 absolvoval reálku a 1944 stavební průmyslovku v Českých Budějovicích. Do konce války se živil jako železniční dělník. Po válce studoval v letech 1946–1950 na Univerzitě Karlově aprobaci biologie- zeměpis. Po vojenské službě působil na učitelských místech v pohraniční, od roku 1958 na jedenáctiletce v Havířově, kde také založil rodinu. Bilologii se věnoval nejen jako učitel, ale také jako konzultant odborných komisí. Zemřel náhle 5.12.1984 v důsledku tragické nehody. Jiří Slavík byl svým otcem veden k pěstování hudby, ale dával přednost rozvoji svého výtvarného nadání pod vlivem strýce Vincence Pauluse. Ten jej při příležitostných návštěvách učil technice dřevorytu, který sám používal při vytváření exlibris pro své přátele. Paulus svého synovce rovněž doporučil svým zákazníkům-sběratelům nebo jeho značky propagoval pomocí nabídkového listu. Tato snaha byla záhy úspěšná, i proto, že Slavíkovy kreace byly skutečně kvalitní. Marie Jančáková mu 13.1.1944 napsala: Při výměně se nejlépe líbí od Vás ten květ orchideje s motýlem. To se Vám tenkrát velmi povedlo.
Pro umělecký rozvoj mladého muže (připomeňme, v roce 1941 šestnáctiletého) muselo mít velký význam setkání na počátku války s Josefem Váchalem a Annou Mackovou. Zdá se, že na jeho práci měly vliv hlavně barevné dřevoryty Mackové s motivem květin ze 30. let. Náročné figurální dřevoryty Josefa Váchala nenašly ve Slavíkově tvorbě odezvu, ale zdá se, že se někdy inspiroval jeho stylem písma. Slavík ovšem uměl zobrazit lidskou figuru, svědčí o tom Váchalův portrét na exlibris pro Vincence Pauluse. Slavíkova výtvarná činnost je ohraničena lety 1941 a 1944, později ještě občas vytvořil pro Paulusovy novoročenky, ale už méně náročnou technikou linorytu. První exlibris vytvořil Jiří Slavík v roce 1941. Jeho první dřevoryty pro sebe, pro členy rodiny a Paulusovy přátele se plně vyrovnávají, či spíše předčí knižní značky, které Paulus vytvářel metodou negativního dřevorytu. Tímto způsobem byla vyhotovena exlibris pro tety Marii Paulusovou-Tampierovou a Ludmilu Paulusovou (sestru Vincence), první exlibris pro Marii Jančákovou a již barevné exlibris pro sběratelku Františku Dvořáčkovou, dále to byla knižní značka Dr. Ebby Jahnové, která byla částečně vytisknuta barevně. Část nákladu těchto značek se tiskla na oranžovém papíře, zcela v duchu praxe Vincence Pauluse. V tomto období převládají přírodní motivy, zejména květiny a motýli. Po zvládnutí černobílého dřevorytu se Jiří Slavík pustil i do vícebarevných ex libris tisknutých z několika desek, většinou ve čtyřech barvách. Byly to další dvě značky pro Marii Jančákovou, dále pro Antonína Šejvla, Juttu Heinicke a pravděpodobně i pro Břetislava Peterku.
Všechna exlibris z roku 1941 jsou v desce signována stylizovaným monogramem JS, který v dalších letech už Slavík nepoužívá. Některá ex libris Slavík podepisuje s udáním letopočtu, případně je na zadní straně opatří razítkem se jménem, s udáním techniky a letopočtem. Z roku 1942 pocházejí exlibris s antickými motivy, případně i s řeckým písmem, a to pro Rudolfa Mertlíka, J.Hubálka a E.Ledeckého. Některá z těchto exlibris jsou opatřena v desce signaturou v pozměněné formě připomínající letícího racka. Zdá se, že roku 1942 už Slavík pracoval hlavně na zakázku, exlibris jsou jednobarevná, maximálně dvojbarevná. Kromě výše uvedených figurálních motivů jsou použity převážně motivy přírodní, např. dekorativní stromy borovic jednotlivě nebo ve skupině. V roce 1942 vytvořil Slavík první linoryt pro Vincence Pauluse, s portrétem Josefa Váchala.
Roku 1943 vznikla také velmi známá značka pro Jitku Paulusovou s královéhradeckými atributy moderní architektury. Prostřednictvím Vincence Pauluse se Jiří Slavík patrně dostal do zorného úhlu lipského sběratele Paula Heinicke, pro kterého vytvořil r. 1943 dvojbarevný dřevoryt. Po maturitě v roce 1944 neměl už Slavík dostatek času na tvorbu. Po válce tvořil už jen technikou linorytu, např. pro manžela Jitky Paulusové Josefa Měřičku a J.Havelku, a také novoročenky pro sebe a Paulusovy. Tato činnost symbolicky končí závěrem roku 1948.
Shrneme-li Slavíkovu tvorbu po stránce ikonografie, převažují v ní motivy inspirované přírodou, zejména květiny a motýli, a motivy moderní a historické architektury. Pokud se vyskytují figurální motivy, jsou patrně reprodukcí jiného obrázku, ne vlastní tvorbou. Slavíkovy květinové dřevoryty byly zpočátku pod vlivem Vincence Pauluse, i když proti Paulusově téměř ornamentální stylizaci působí mnohem přirozeněji. V barevných exlibris je patrný vliv dřevorytů Anny Mackové, ale liší se větším propracováním pozadí. Za zmínku stojí také písmo. Zatímco Vincenc Paulus popisoval svá exlibris pravděpodobně šablonkou, Jiří Slavík vždy použil originální ryté písmo, které přizpůsobil celkovému stylu knižní značky, např. řecké písmo pro značku Rudolfa Mertlíka nebo švabach pro exlibris Jutty Heinicke. Můžeme jen litovat, že vlivem rodinných a vnějších okolností Jiří Slavík dále svůj talent nerozvíjel.