grafik, muzikant, učitel, tak je i veřejně znám. Původně se soustředil na hudbu. Na pražské Státní konzervatoři studoval v letech 1957 až 1963 hru na tubu, kontrabas a pozoun. Po jejím absolutoriu působil jako učitel a byl též činným v orchestru. Vzhledem k tomu, že jako bytostný introvert, nebyl pódiovým typem, vyhovovala mu spíše meditativní forma života Snažil se tedy s ohledem na své nadání vyjadřovat zároveň i výtvarně. Po několika pokusech byl nakonec roku 1968 přijat na VŠUP do ateliéru profesora Zdeňka Sklenáře, jehož odborným asistentem tu byl Jiří Anderle. Ač mezi svými spolužáky nejstarší, stal se nakonec nejúspěšnějším absolventem tzv. Sklenářovy školy (1974). Během studií získal virtuozitu v grafických technikách, kde se soustřeďuje na jejich barevnou kombinaci (mědiryt, lept, suchá jehla, akvatinta). Od konce 70. let je členem SČUG Hollar a souběžně i známého hudebního seskupení Grafičanka po celou dobu jejího trvání. Nárazově s ní koncertuje dosud, kdy tento rodák z Prahy dovršil 75 let plodného života (narozen 28. 2. 1942). Patří mezi představitele magického realizmu (Vencl) při důrazu na jeho imaginaci. Pochopit a vyjádřit jeho vnitřní svět, tvořící podstatu autorova grafického díla, je složité. Jde především o celoživotně orientovanou inspiraci hudbou, jakož i poezií, nejvíce francouzskou (prokletí básníci). Dále jsou to mezilidské vztahy s věčnou přítomností Erota mnoha tváří, někdy vítězného, někdy poraženého i prosícího. Odtud různé zmínky a komentáře k jeho dílu o existenciální úzkosti. Můžeme přidat rovněž touhu po hledání svého vlastního Já, což jej přivádí v určité době k transpersonální psychologii a východní spiritualitě, včetně buddhismu či praktikování jógy. Není to izolace od světa, naopak snaha o pochopení celistvosti univerza. To vše tak nacházíme v námětově bohaté Demlově tvorbě vždy s důrazem na figurativnost.
Podstatnou částí jeho tvorby je volná grafika, kterou možno považovat za nepřetržitou introspekci autora. Nezůstává však obvykle u jednoho listu na dané téma, nýbrž s většinou svých velkých témat se pak vyrovnává v grafických souborech či bibliofilských tiscích. Z větších volných listů lze uvést jen ty nejznámější, například Don Quijote, Hamlet, Rimbaud a Verlain/1984, Leoš Janáček – Capriccio/1985, Lotos/1986, Jacques Brel – Neopouštěj mne/1987, série Úzkostí/1990, Mandala/1993, Dýchání/1994, Cesta/1995, Tatra I. a II./1997, Partitura/2001.
Od konce 70. let se stal po určitou dobu důležitým autorem Lyry Pragensia, kde vydal svá velká alba: Leoš Janáček – Zápisník zmizelého /1980, Bedřich Smetana – Má vlast/1984, Jacques Brel /1989 a z bibliofilií třeba Karel Hynek Mácha – Máj/1982, Miloslav Válek – Zakázaná láska/1988, Artur Rimbaud – Sezona v pekle/1991.
Bibliofilie vydával též v nakladatelství Karla Žižkovského a Josefa Runštuka KGB. Pro ilustraci opět uveďme příklady v chronologickém sledu: Josef Hrubý – Ars amatoria/1990, Salome/ edice Biblos 1992, Charles Baudelaire – Květy zla/1998, Hector Berlioz – Fantastická symfonie/2007, Guillaume Apollinaire – Pásmo/2011.
Z dalších tisků nelze pak pominout Mallarméovsko studii J. M. Tomeše – Lampa Tournonu/1990, vydanou ve společné péči Spolkem českých bibliofilů a Památníku národního písemnictví. Do téže kategorie lze přiřadit i grafický doprovod soukromých tisků Aleše Nevečeřela Dotek ráje/2001, Alchymie duše/2008, Poutní místa/2012.
Bohatství tvůrčí škály významně znásobily knižní ilustrace, jako Sólo pro dva dechy/1983 a Sólo pro jeden dech/1988 Oldřicha Mikuláška, Morový sloup Jaroslava Seiferta/1984, Doušek jedu J. A. Rimbauda/1985. Nezapomenutelnými ovšem zůstanou taktéž kolibříky Lyra Pragensia: Racek/1984, Nikdo není daleko/1988, Most přes navždy/ 1992.
Samostatnou kapitolu tvoří nepochybně Demlovy kresby, jež se stávají jakousi jeho psychoterapií. Od studijních let zůstává věren kresbě podle modelu. Podstatou je tu vždy figura k níž přidává barvu. Tím se stává protikladem k pracím grafickým. Knižním výrazem zde budiž Karel Demel, Dalibor Demel – 100 x 100 slov (Art D 2013). K autorovým velkým námětům náleží krom již výše uvedených album Labyrint světa a ráj srdce – Jana Amose Komenského vydané v nakladatelství Bonaventura (2003) a naposledy album 14 listů Georgese Brassense.
Ani exlibris nejsou pro něj okrajovou záležitostí, nýbrž důležitou komponentou inspirace ke grafické práci vůbec. Nezobrazují proto obvyklé náměty související s budoucími majiteli, nýbrž představují reflexi veškeré jeho tvorby. Někdy vznikají jako přípravné práce pro velké formáty, jindy jsou naopak zrcadlením již hotových velkých listů. Nacházíme tak na nich vedle meditujícího Buddhy, třeba témata vážící se k Ch. Baudelairovi či J. Brelovi. Aktuální soupis Demlových exlibris pořízený Patrikem Vaverkou, navazující na F. Pultra s L. Rubášem, uvádí 211 opusů ke konci roku 2016, včetně posledního souboru Prosby. Podobně se možno námětově vyjádřit o novoročenkách. Slavomil Vencl (2012) připomíná „několik desítek PF v duchu imaginativního realismu“ (s. 27) pro jednotlivce a instituce. Podle Jaroslava Šerých (1992) však „nepředstavují v jeho díle samostatnou oblast, ale doprovázejí umělcův vývoj“. Ostatním druhům příležitostné grafiky se ovšem věnoval jen ojediněle, kterak dodává S. Vencl (2015).
Jeho světový ohlas je ve všech ohledech nezpochybnitelný, což dokládá nejen zastoupení v soukromých sbírkách po celé Evropě, leč především u renomovaných institucí doma či za hranicemi. Důkazem toho budiž i více než 200 výstav (Belgie, Holandsko, Německo, USA). Na dvou putovních se roku 2002 představil v Alžíru, Ankaře, Buenos Aires, Damašku a Istanbulu. Společně s Jiřím Anderlem a Oldřichem Kulhánek posléze také v Bangkoku, Kuala Lumpur, Singapuru a samostatně potom ještě v Japonsku. S tím rovněž souvisejí četná ocenění, počínaje soutěží Nejkrásnější kniha roku (1974, 1986) přes mnoho cen za exlibris (Malbork 1988, Ostrov Wielkopolski 1955) až k ocenění celoživotního díla na chrudimském Trienále 2008. Zřejmě nejvíce si považuje udělení francouzského Řádu umění a literatury, jimž byl dekorován roku 2003.