Grafička, ilustrátorka, výtvarná pedagožka, spisovatelka, aktivní účastnice událostí osmašedesátého roku.
Akademická malířka Dana Puchnarová se narodila 22. ledna 1938 v Praze v rodině důstojníka čs. armády. Otec František pocházel z početné rodiny sedláka v K dousově u Moravských Budějovic. Vystudoval učitelský ústav a vojenskou akademii, zúčastnil se bojů za 1. světové války na Balkáně a v době okupace se zapojil do odboje, za což byl vyznamenán.
Matka Anna, absolventka obchodní akademie, ovládala pět světových jazyků a pracovala na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze jako překladatelka. Překládala m.j. i knihy Agathy Christie. Byla hudebně nadaná a sečtělá. V roce 1945 s nadšením vstoupila do KS Č, ale zklamaná z dalšího vývoje, členství ukončila v roce 1948.
Dana živelně kreslila od svých tří let. Ve svých pěti letech měla silný zážitek z návštěvy ženských Karlových lázní. Po návratu kreslila postavy nahých žen, tak jak si je pomatovala. Výtvarnou tvorbu tohoto zaměření tehdy rázně zatrhl její otec, vyjadřující svůj nesouhlas o mnoho let později s abstraktní malbou při studiu na Akademii výtvarných umění.
V roce 1953 nastoupila na Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze. Seznámila se s grafickými metodami a byla oceněna za cyklus litografií z Kampy doplněný textem Vladimír Neffa. Školu absolvovala v roce 1957. Talentové zkoušky na na Akademii výtvarných umění (AVU) v tomtéž roce sice úspěšně složila, ale studium ji bylo umožněno až o rok později. Nelitovala, protože v roce 1958 mohla navštěvovat přípravku prof. Jaroslava Vodrážky (1894–1984), kde studium probíhalo v přínosnější atmosféře.
V období 1958 až 1963 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze. V předválečné době Akademie zajišťovala studujícím stáže v Itálii i ve Francii, ale za socialismu se na povinný „plenér“ jezdilo na řepné brigády JZD. Výpadky ve studiu nahrazovala soukromým studiem; jezdila do Staré Říše do rodiny Josefa Floriana (1873–1941), kde měla k dispozici florianovskou knihovnu. Koncem šedesátých let se začalo měnit i politické klima ve společnosti. Akademii absolvovala v roce 1964 na tehdejší dobu odvážným cyklem strukturálních grafik k Povídkám Franze Kafky. A ještě téhož roku podnikla svou první zahraniční cestu do Rakouska, kterou financovala z propašovaných grafik pro vídeňskou galerii Albertinu.
Na vpád okupačních vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 reagovala třemi obrazy „Znaky naděje I, II , III “. Litografii „Znak naděje pro 21. srpen“ stačila ještě odeslat do galerie v Heidelbergu. Podepsala Chartu 77, což byl pro ni osudný životní předěl. Následně byla vyloučena z veřejného života, vyslýchána STB , měla zákaz vycestovat z místa bydliště, a to i za matkou do Prahy. Práce zakázaných autorů a autorek se tehdy mohly prezentovat jen na tzv. „bytových výstavách“ pro vybraný okruh zájemců.
V letech 1991 až 2003 působila jako docentka kresby a malby na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zapojuje se plně do uměleckého života na fakultě, jezdí do zahraničí konfrontovat svůj svět „jednoduchých a čistých barev“ s jiným pojetím umění, jako by chtěla dohonit ztracená léta uměleckého života. Od roku 2006 žije Dobřichovicích u Prahy, kde se nadále věnuje výtvarné tvorbě, přednáškám a různým společenským formám veřejného kulturního života. Od roce 1964 se zúčastnila 140 skupinových a 70 samostatných výstav.
Zcela zvláštní místo v jejím životě zaujímá duchovní život. Záliby rodičů, jmenovitě egyptologie, východní filozofie a hudba, se u Dany Puchnarové projevily i v její pozdější tvorbě. O indickou kulturu se zajímá dlouhodobě a cesta do Indie v roce 1996 pro ni znamenala velký zážitek i v uměleckém životě. Své postřehy z cest popsala v knize „Z Čech do Indie za Satjá Sai Bábou“ (2009) a výtvarně ztvárnila v cyklu „Sítě“. V tomto cyklu se jí podařilo niterným zrakem vizualizovat obrazy jako jakési symboly propojení všech lidských vědomí v čistých zářících barvách. Autorka nyní dodává, že „Sítě“ jsou ve své nadčasovosti „symbolem duchovní jednoty a společné cesty k míru a harmonii“.
V letech 1977 až 1981 se věnovala i tvorbě exlibris. Tematicky jsou její litografické exlibrisy rozmanité. Ve spolupráci s autorkou se podařilo dohledat třicet opusů, což pravděpodobně není konečný počet. Autorka se také zmiňuje o cyklu leptů „Dvacet čtyři malých snů o civilizaci“ pro 4. chrudimské Trienále (1987–1990) včetně tří listů pro nejmenovanou Holanďanku. Soupis tato exlibris nepodchytil. Tematicky jsou tato díla věnována architektonickým námětům („Projekt brány větrů“).