Grafička a malířka, se narodila 8. května 1949 v Praze, v rodině akademického malíře a grafika Karla Oberthora (1921–1996).
Vystudovala v roce 1968 Střední odbornou školu výtvarnou (SOŠV) na Hollarově náměstí v Praze, obor propagační grafika. Kreslila od dětství a jak jinak – chodila k tatínkovi do ateliéru. Zahalena do vůně tiskařské barvy sledovala vznikající kresbu a pak i vlastní barevný tisk z jednoho litografického kamene bez přebrušování. Tisk byl pro mladou dívku zprvu „neuchopitelná záležitost“. V otcově ateliéru začala seznamovat s technikou tisku a získávala cit pro barvy.
Tvorba exlibris a užité grafiky byla významnou součástí její umělecké tvorby. Náměty z přírody se objevují od r. 1972 (do 2004). Na jedno z prvých exlibris nakreslila Thorovo kladivo jako reminiscenci s rodným příjmením. Mnohé listy zaplňují brouci, motýli, květiny. Vysněné krajiny plné rybníků a jihočeského selského baroka zedníka Jakuba Bursy na tichých návsích. Na dalších knižních značkách pak klauni a kolombíny, hidební náměty. Listy byly většinou připsány členům Spolku sběratelů (SSPE). Celkem vytvořila na padesát opusů.
Kromě užité grafiky se začala věnovat i grafice větších formátů. Z tiskařského lisu vycházely monotypy, krajiny. Ale ty, jak je charakterizuje umělkyně sama, už „nebyly tak klidné a poetické jako exlibris“, což napovídaly i jejich názvy: Podivné planety a Jiné světy.
Jako jedna z mála výtvarnic si zprvu tiskla svá díla v otcově ateliéru. Ze zdravotních důvodů přešla s tiskem do grafické dílny v Říční ulici v Praze, do domu, kde nějaký čas žili bratři Čapkové. Spolupráce s tiskařem Jiřím Lípou (*1955) a grafikem Martinem Boudou (*1965) byla vynikající, autorce tím ubyla práce s tiskem. Začala, jak sama říká, toulat se po pražských dvorcích a uličkách poskytujících nepřeberné množství námětů realizovaných v menších stylizovaných grafikách.

K.Ž. Po smrti svého otce v r. 1996 začala objevovat malbu – svou lásku posledních let. “Byť byla s otcem stále v kontaktu, vytvořila si vlastní styl práce, kresebný rukopis a námětovou odlišnost”.

Nejvíce jí vyhovuje malba olejem a v jejich obrazech se objevuje převážně vymyšlená neskutečná krajina, okrové až zlaté hory, fantaskní květena a stromy odpovidající jejímu osobitému a poetickému vidění světa. Vznikají obrazy jako ilustrace k nenapsaným pohádkám. Často doplňuje viděné písmem citátů a básní. Nezapře tedy v sobě propagační grafičku. Přeje si, aby „divák vstoupil do jejího obrazu, v něm se procházel a aby našel vždy něco, co ho osloví. Mám radost z toho, že můžu celý život dělat svoji práci s láskou, napětím a elánem“.

M.B. charakterizuje tvorbu Zuzany Oberthortové -Popelkové takto: “S uklidňující, mírně čapkovskou filozofií zachycuje svět, který se zdál pro mnohé z nás ztracen. Její chápání přírody a jí zakomponované architektury, nechce být nostalgickým vzpomínáním na cosi, co jsme většinou dokázali nenávratně zničit, ale návodem jak by měla duševní harmonie ovlivňovat naše prostředí. Stejný je i její vztah k architektuře města, kde dává vyniknout domovním znamením, a architektuře staveb”.