narodil do slavné výtvarnické rodiny 5. května 1934. Vždyť do ní patřili Suchardové, Boudové, Šimonové, Anna Podzemná, Jana Boudová a nyní sem patří i další pokračovatel této tradice Martin Bouda. Jedná se o 7 uměleckých generací v řadě, jejichž kořeny sahají až do roku 1770. Každá generace tohoto rodu měla a má svoji významnou osobnost, která přesvědčivě ovlivnila uměleckou kulturu naší země. Sám Jiří Bouda o svých výtvarných začátcích říká:

„Ať jsem přišel ke kterýmkoliv příbuzným – babičkám nebo strýcům, všude se kreslilo, malovalo, rýpalo do dřeva nebo do kovové desky, nebo se sekalo do kamene. Anebo se o tom jen mluvilo-někdo tam byl na návštěvě z kolegů grafiků, malířů či sběratelů umění. A protože jsem ve svém nejbližším okolí neviděl prakticky jinou činnost, začal jsem ji dělat také. Nejdřív jen tak, jako kreslí všechny děti, později jsem k tomu byl veden. Od otce jsem práci spíš odkoukával, cílevědoměji mne vedl strýc Pavel Šimon. Ten mne také připravoval ke zkoušce na Státní grafickou školu, kam jsem se ve svých patnácti letech dostal“.

Tuto školu ukončil v roce 1953 a jeho učiteli byli významní výtvarníci Petr Dillinger a Karel Műller. Pokračuje dále na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Karla Svolinského, kde po absolutoriu v roce 1959 zůstává ještě jeden čestný rok. Zde se také setkává se svojí budoucí manželkou Janou Kalinovou. Měl ty nejlepší učitele, které by mohl mít. Co jméno, to výrazný pojem a k tomu ještě být synem tak slavného otce, jakým byl profesor Cyril Bouda, to nebylo jednoduché. Ale dokázal jít svou vlastní uměleckou cestou a svým vlastním projevem. Bezpochyby k tomu pomohl i veliký talent a asi i láska k železnici. Po odchodu z Vysoké školy uměleckoprůmyslové jde na nějaký čas pracovat jako signalista v železniční stanici Praha-Bubeneč a tady důvěrně poznává železničářské prostředí, které mu bylo už z dřívějších kontaktů velmi blízké. Nádraží, železniční zařízení, výhybky, semafory, tratě, mosty, lokomotivy, vlakové soupravy, ale i sami železničáři, se stávají jedním z důležitých motivů Boudovy grafické tvorby. Ale nejsou to jen železniční motivy, ale je to i rodná Praha, kterou tak miluje, a celá dlouhá řada míst naší republiky.
Jiří Bouda uměl nalézt poezii i tam, kde ji sami většinou nehledáme a ani ji nevidíme, v technických prvcích kolem nás, které dokázal svojí kreslířskou bravurou významně zlidštit. Byl vynikajícím kreslířem s mimořádným citem pro barvu a proto mu byla tak blízká technika barevné litografie, kterou se vyjadřoval nejčastěji. Ale nepomíjel ani mědirytinu a dřevoryt. Je autorem, ale i rytcem mnoha Československých i Českých známek a navrhl řadu poštovních příležitostných razítek. Ilustroval více jak 50 knížek a publikací převážně s dopravní tématikou a spolu se svou manželkou Janou několik let pracoval na restaurování rozsáhlého Langweilova modelu Prahy.
Jiří Bouda nebyl monumentálním malířem, spíše mu vyhovovaly malé plochy, kde mohl do vymezeného prostoru vtěsnat zvolený motiv ve svém vlastním výtvarném pojetí. A to už se tedy po poštovních známkách dostáváme k exlibris a novoročenkám. Vytvořil neuvěřitelných 1142 exlibris a 825 novoročenek. Tato drobná grafická díla se těší obrovské oblibě sběratelů a řadí jej k nejoblíbenějším, uznávaným tvůrcům. Je autorem 25 grafických souborů, dvou desítek kalendářů a více jak 800 volných grafických listů. Je to radost listovat ve sbírce grafiky Jiřího Boudy. Jako bychom procházeli milovanou Prahou, mnohotvárnou českou krajinou a českými městy, motivy z cest po cizině, jako bychom sledovali cyklus historie naší železnice a lidí kolem ní a z každého lístku na nás promluví autorova láska k těmto tématům a profesionalita. A právě pro svůj nezaměnitelný a bravurní grafický projev byl v roce 1989 přijat za člena prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Jiří Bouda zemřel 23. srpna 2015 v Praze.