Narodil se 12. listopadu 1946 v Praze. Vyučil se tiskařem, ale jeho zájem o grafické techniky i malbu jej přiměl k soukromému studiu a v krátké době se stal vyhledávaným grafikem i poeticky zaměřeným malířem.
Jeho dílo bylo zpočátku ovlivněno tvorbou Kamila Lhotáka, který se pro něj stal vzorem i dobrým rádcem. Brzy ale objevil svůj vlastní svět, bohatý na motivy, v něm se trvale zabydlel a postupně dospěl k dokonalosti. A tak vkročíme-li do jeho „uměleckého ráje“, pak najdeme tiché zahrady, v nichž se skrývá tajemství, oprýskané ploty, ohrady i boudy na kraji města, téměř (zdánlivě!) opuštěné plovárny, tenisová hřiště, kde jen drobné artefakty připomínají, že zde nedávno byl člověk. Nechybí ironický humor ani vtipné kompozičně promyšlené řešení rafinovaných příběhů plných hádanek, které nabízí divákovi k rozluštění. Přesto, že se zpočátku věnoval ilustrační tvorbě (více než třicet titulů i bibliofilských tisků), propracoval se velice brzy k realizaci volných grafických listů i malbě obrazů malovaných olejem či akrylem.
Exlibris se stalo součástí jeho bohaté tvorby a díky tomu, že jeho grafické listy jsou nejen námětově zajímavé, ale i tiskařsky dokonale zpracované, jsou sběrateli vyhledávané a získaly i ocenění na mezinárodních výstavách tohoto žánru (1984 Frederiskhaven, Dánsko, Malbork, Polsko). Zatímco zpočátku často realizoval drobné listy technikou suché jehly (J. Mauler „Staré letiště, 1979; Knell Helena „Strom a popelnice“, 1982), pak později stejně jako u volné grafické tvorby využívá téměř výhradně techniku barevné litografie, jež mu plně dovoluje uplatnit jásavé barvy které se stávají pro Bímovu kompozici stejně významné jako vlastní kresba (A.L. „Deka před ohradou“, 1984; V.M. „Ohrada“, 1993). Každý list, nový opus nabízí divákovi jeden zajímavý příběh, člověk se nenudí, je zapojen do zajímavé hry nabízející radost a potěšení. Bímův talent spočívá nejen v dokonalé znalosti grafických technik, ale zvláště v tom, že objevil krásu tam, kde ji jiní nenalézají a nevšímavě procházejí kolem zdánlivě všedních či okoukaných námětů (J. Horáček, „Převlékací kabiny na plovárně, 2017, Humplík, „Tenisové zátiší, 2017). Psaný text (exlibris a jméno majitele) je umístěné většinou mimo plochu vlastní kresby nebo je zašifrováno do vlastní kresby tak, aby nerušil celkovou kompozici (Humplík, „Nábřeží se stromem a odloženým kolem“, 2017).
Marně budeme hledat lidskou postavu i když jsme si řekli, že stopy po člověčí činnosti jsou téměř všudypřítomné a někdy až výrazně hmatatelné (J. Kouřil, „Strom jako dívčí akt“, 2017), a můžeme si proto položit otázku proč se Tomáš Bím vyhýbá lidské postavě, když by se s ní dovedl snadno vypořádat? Odpověď je jednoduchá: autor nechce opustit svět ticha, který pro sebe objevil, proto člověka do tohoto harmonického ráje sice pouští, vidíme přece ty stopy lidské činnosti, ale brzy je jeho hlukem unaven, a tak velí: ven člověče, jsi moc hlučný! Nebo se pletu?
Bímovo dílo bylo vystaveno na stovkách samostatných výstav, je sběratelsky žádané, jeho grafické listy i obrazy najdeme v mnoha galeriích u nás i v zahraničí a potvrzuje, že rozhodnutí mladého tiskaře stát se umělcem bylo správné. Dlouholetý člen SČUG Hollar dokazuje, že studium bez talentu někdy nestačí. Talent Tomáši Bímovi nechybí, jeho grafická tvorba i malba jsou dostačujícím důkazem.