(rozená Hahnová) Narodila se 27. 9. 1929 v Klatovech. Studovala na Vysoké škole umělecko- průmyslové v Praze v ateliéru profesora Emila Filly, dále absolvovala čestný rok v ateliéru profesora A. Strnadela. Od samého začátku se plně věnovala ilustrační tvorbě (ilustrovala kolem šedesáti knih, které obohatila o svůj poetický rukopis), malbě a grafice. Je členkou Asociace volné grafiky, Sdružení pražských malířů a SČUG Hollar. Pokud chceme hodnotit umělecký profil Daniely Benešové, musíme připustit vliv obou profesorů z vysoké školy. Zatímco Fillův vliv se projevil zvláště při realizaci zajímavých, často až abstraktních či symbolických obrazů, barevně harmonicky laděných, pak kresbu a ilustrační tvorbu věnovanou převážně dětské knize, ovlivnil spíše profesor Strnadel, zručný kreslíř a milovník folkloru. A právě toto propojení obou vlivů je pro umělkyni významné a stojí u základů její dokonalosti. Umí kreslit, je činorodá, hudba se stala pro její dílo významným faktorem, nechybí poezie, jíž se snaží uplatnit při realizaci obrazů i grafických listů. Je žensky něžná a její duchovní svět o němž ve své tvorbě vypráví, potvrzuje zájem o člověka v současném světě, o problémech, které jej provázejí i radostech jež mu toto náročnou cestu zpříjemňují. Grafika se obsahově od malby neliší a kresba, jíž si osvojila při práci na ilustracích, se plně uplatňuje i při práci s litografickým kamenem na nějž své poetické záznamy přenáší. Technika litografie jí umožňuje využít barvy, které často mají prvotní význam a připomínají malbu (Zahrada 1985, Krajina snů 1990, Sněhový strom 1996), kdy kresba se omezuje na záznam tvarů. Obdobného charakteru jsou pochopitelně i drobné listy: novoroční přání, exlibris určená pro sběratele i drobná příležitostná grafika. Náměty jsou často shodné jako u velkých grafických listů. Pouze přibývá text, jež je vždy citlivě umístěn přímo v kompozičním celku. Nebo je častěji připojen na okraji listu, aby nerušil vlastní kresbu. Pokud autorka používá techniku litografie, pak můžeme opět sledovat buď malířské zpracování plochy (František Másler, Náves 1993; Robert Wenzl, Slunce 1995) nebo kresebně řešenou kompozici, kdy je kladen důraz na vlastní linii kresby (Jarmila Sochorcová, Slunečnice 1996). Pokud se Daniela Benešová rozhodla pro techniku suché jehly, umožňující jí zachytit určité tajemství či umocnit náladu zaznamenávaného děje, pak divák zjistí, že i tuto techniku mistrně ovládá a je překvapen jak rozdílného a zajímavého účinku autorka dosahuje (M. A., Samota 2000, Daniela Hrušková, S maminkou 2004).
Přesto, že na kontě Daniely Benešové najdeme pouze čtyřicet opusů s nápisem exlibris a jménem objednavatele, zasluhuje si tato nevelká kolekce naši pozornost pro svou vysokou uměleckou hodnotu stejně jako celá její tvorba, již najdeme v soukromých i státních sbírkách u nás i v Německu, Belgii, USA , Rakousku a jinde.