Narodil se 11. května 1932 ve Vlčnově a již jako chlapec se rozhodl pro studium na škole s uměleckým zaměřením. V roce 1947 odešel do Jablonce nad Nisou kde absolvoval Vyšší školu uměleckého průmyslu, ale už v roce 1950 zkouší štěstí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, byl mu udělen dispens (neměl ještě dokončenou školu v Jablonci ani maturitu!) a byl přijat do ateliéru profesora Strnadela, zaměřeného na ilustrační tvorbu a grafiku. Vysokou školu ukončil v roce 1955, následují dva čestné roky v ateliéru profesora Strnadela. Jeho grafické dílo i ilustrační tvorba jsou poznamenány vzpomínkami na dětství prožité na moravském venkově, kde jej obklopoval tradiční folklor, zajímavé zvyky, venkovské slavnosti, poutě, jízdy králů. Snad proto najdeme tyto motivy na četných grafických listech zpracovaných téměř výhradně technikou litografie, barevné litografie či kamenorytinou, která mu nejlépe vyhovuje a umožňuje plně reprodukovat čistou linkovou kresbu, tak typickou pro jeho rukopis.
Na jeho kontě najdeme v prvé řadě stovky ilustrací převážně pro dětské knihy (spolupracoval s nakladatelstvím SNDK, Albatros) jež jsou mistrovsky zpracované, nepostrádají poetické ladění, plně respektují psaný text a stávají se vysoce hodnotným doprovodem. Volná grafická tvorba je námětově bohatá, ale opět převládají poeticky zpracované motivy reagující na milované Slovácko a rodný Vlčnov. Přidejme motivy zaznamenávající cirkusové prostředí či náměty reagující na hudbu, jejž jej celý život provází. Drobná grafika (a vůbec nezáleží na tom, jestli Karel Beneš realizuje novoroční přání, svatební oznámení či exlibris) je stejného charakteru, nepostrádá kvalitní zpracování a opět dokazuje, že je vynikající kreslíř, důkladně ovládající techniku barevné litografie. Kresba je pro Beneše základem a citlivý divák si plně uvědomuje lehkost jeho ruky pohybující se nad prací s hladkou plochou kamene na nějž přenáší připravenou skicu či návrh budoucího listu. Barva je při realizaci drobných listů významná, ale není nezbytná, důkazem jsou kresebné opusy jen s lehkým podtiskem. Pokud už barva na listech zazní, pak většinou decentně, aby završila harmonický celek zpracovaného listu. Právě kamenorytina, kterou Karel Beneš nejraději při zpracování svých listů využívá, mu dovoluje zcela přesně uplatnit tu čistou kresebnou linii jež přesvědčivě zachycuje pohyb, vystihuje náladu – tu podtrhují lehké barevné valéry – a stává se kresebnou básní, kterou tak často obdivujeme (Dívka a orchideje – Veronika Kley, Dívka a kůň – Ivana Tichá atd.). Slovácko nám připomínají četné listy na nichž najdeme výrazné lidové kroje, muzikanty či maškarády z lidových masopustů (Hudci za oknem – František Dvořáček). Karel Beneš při tvorbě exlibris většinou respektoval přání objednavatele (Krysař – Karel Žižkovský, Antonín Dvořák – Pierre Meier) a dovedl se vypořádat i s náměty, jež nás dovedou do rušných měst či uliček staré Prahy (Karlův most – Jiří Karlec). Ženské tělo uměl vždy kresebně zakomponovat tak aby bylo lyrickým záznamem (stojící akt Japonky – Ichigoro Uchida) bez erotického podtextu. Důkazem jsou také volné listy věnované ženskému aktu. Písmo je umístěno tak, aby se stalo nerušícím prvkem v kompozičním celku (Dívka s holubicí – Irenka Očenášková a další). Nikdy nepřekáží, je přiměřeně výrazné, dobře čitelné (Klaun s kostkou – Ján Štefančík).
Karel Beneš je dlouholetým členem SČUG Hollar, dále je čestným členem SSPE a za své poetické dílo získal řadu ocenění u nás i v zahraničí. Za všechny jmenujme alespoň Saint Niklas 1988, Chrudim 1999, Praha 2000. Jeho tvorba exlibris patří dnes k nejvyhledávanějším u nás i v zahraničí a je důkazem, že i tyto drobné listy musí mít vždy vysokou uměleckou hodnotu, aby překonaly hranici plynoucího času. Slavomil Vencl napsal o Karlu Benešovi, že je lyrický až melancholický kreslíř a já doplňuji, že jeho dílo je poetickým záznamem světa, v němž žijeme.