malíř a grafik se narodil 12. března 1924 v Praze a zde také 12. prosince 1984 zemřel. Klíčem k této až tragicky sebevědomé osobnosti mohou být snad jen léta mladosti. Dětství prožil v Děvínské Nové vsi mezi kamnáři a vinaři, kteří jej učili modelovat, vyřezávat a povzbuzovali ho ke kreslení. V konci roku 1938 byl s rodiči navrácen do Čech, stal se gymnazistou v Pardubicích a v letech 1942-44 studoval na SOŠ v Praze u prof. Z. Balaše. Do dubna 1945 byl totálně nasazen v Berlíně a v Ústí nad Orlicí a odtud pocházejí první litografie (Zkušebna motorů), mezzotinty (Dráty na sloupech) a lepty (Kvetoucí strom v kráteru). Po letním trimestru vyplněném také pobytem v Podbeskydí nebo u otce a děda na Hronovsku studoval v letech 1945-50 na AVU u prof. V. Silovského. Tehdy spolupracoval s nakladatelem J. Pourem (Povídky E.A. Poea), Vl. Bujárkem (vzájemná součinnost v exlibris) a s O. Menhartem, k němuž docházel na písmo a který mu vnukl obdiv k tisku z výšky. V roce 1946 se stal členem SČB a od roku 1950 se prosazoval ve volné a užité grafice již sám; setrval pak natrvalo až na výjimky u techniky dřevorytu. Byl-li někdy mimo pražský ateliér, pak jako vášnivý alpinista kreslil v Tatrách a to v celé jejich rozloze zpod Kriváně až po Studenovskou dolinu (Ruce na skále, 1957): vznikají např. cykly jako Horská krajina i jednotlivé opusy zobrazující hřebeny a srázné stěny velehor, sněžníky v okolí bystřin se zvířaty a motýly a s květenou púpav, ocúnů a lilií v personifikovaných polomech lesů. Některé z těchto motivů vtělil i do novoročenek pro TANAP (1967-70) i do známé bankovky s hodnotou 500 Kčs. A ještě před smrtí vytvořil jakoby z časů své někdejší odevzdanosti přírodě kolekci dřevorytů znovu pozorně adorujících horskou krajinu (např. Přeludy, Malé zasnění, Etudy z Liptova). Tyto námětové dotyky nikdy nebyly pouhou vizí a kulisou v jiné tématice (autoportréty či milostné reminiscence). Jeho vpády do ciziny nebyly také prostými výlety: pokaždé z nich vytěžil jedinečné imprese pro celé soubory (např. z Paříže 1962, Bosny 1972, Iráku 1973, Gruzie Svanetie 1978). Zapsal se s konstancí pro sebe vlastní i do plejády umělců zpodobitelů Matky měst (Valdštejnská zahrada, 1955; známkový blok Praha Hrad, 1960; Mánes, 1979; Palác kultury, 1980 aj.). Svou daň době ale odvedl i stavbám socialismu (košické železárny, kunčické pece), radiolokačním monstrům a rypadlům, nejvíce však aktualitám z kosmu zajímal se o roboty i astronauty. Pro Jaroslava Lukavského byl člověk Rokem klidného slunce (1965) obklopený všemocnou technikou, pyšným vládcem a jediným hybatelem vesmíru v jeho nových reáliích žel až do konce života tomu také věřil (viz poslední lepty: Letiště, Nad rodnou zemí). Veřejnost ani nevěděla, že se zároveň seberealizoval v komorní plastice inspirované rostlinnými srůsty a vrásněním zemské kůry v časoprostorové konfiguraci (cyklus objektů Bolavá planeta, polychromované dřevo, 1980-84). J.L. vynikl v známkové tvorbě, v níž patřil doma i ve světě k uznávaným autorům virtuózních předloh pro rytce v ocelotisku v kombinaci s hlubotiskem (1963-80). Do období let 1963-80 patří také jeho činnost ilustrátorská v rozličných literárních hodnotách z jeho pohledu marginálních (Dickens, Maupassant, Exupéry, Gilbransen-Simonov, Sekera, Hečko, Píseň písní, Chrobák...) a tvorba příležitostné grafiky v lístcích k Novému roku s motivy ze všech tvůrčích sfér jeho aktivity; těmi nejpříhodnějšími jsou ovšem PF jeho vlastní. Dochovala se celá řada originálních příležitostných lístků svědčících o mimořádných výkonech jak pro zadavatele (např. SSPE, 1951; Europee Gorizia, 1956; VI. Kongres Barcelona, 1959; pozvánka na valnou hromadu SSPE s padajícím Ikarem z 1959; k poctě zemřelého kolegy Valentina le Campion, 1962, soubor deseti značek Důvěrnosti, 1958 aj.). Tvorba exlibris prostupuje dílem Jaroslava Lukavského po celý život. Nepovažoval ji vůbec za okrajovou naopak! Obesílal mezinárodní soutěže v Polsku, Rakousku, Španělsku i oborové výstavy doma. Mezi jeho exlibris se objevují náročné barevné dřevoryty tištěné klasickým soutiskem několika desek (soubor 11 listů Květiny, 1949 a další jednotlivé listy). Exlibris mistrovsky provedl také v mědirytu: máchovské náměty pro V. Poppeho a J. Kleina. Dokázal uspokojit sběratele i v ex eroticis, poeticis, numismaticis a samozřejmě také v tom, jak zakomponoval do grafického námětu legendu, jež navíc suplovala až jakýsi vícevýznamový písmový logotyp. Seznam exlibris z let 1942-51 zachytil ve spolupráci s autorem Vl. Bujárek (123. seznam, SSPE,1951) a sepsal 109 položek. Tvorbu dalších více než třiceti let pouze nesoustavně zaznamenává spolkový tisk a soupisy přírůstkové, celkový počet lze jen těžko odhadnout. Za tvorbu exlibris obdržel ceny na VI. Kongresu FISAE v Barceloně (1957) a na IX. Kongresu v Paříži (1962). Je nesnadné říci: právě tato přebohatá oblast jeho (zejména ranné) tvorby dnes s odstupem času jen potvrzuje osudovou skutečnost, že zatímco se jeho pozdější grafická produkce proměnila málem v plakátový dřevořez a poklesla pod vlivem momentálně žádané volné grafiky v lapidární stylizaci zůstane oceňováno vše, co bylo vytvořeno v předchozích letech. Tehdy totiž, zvláště v lyričtějším období vývoje jeho talentu grafika a rytce, měly na Jaroslava Lukavského příznivý osobnostní vliv mravně bezúhonné veličiny, které tím poznamenaly i výrazně minuciózní charakter jeho díla.