malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel se narodil 10. srpna 1928 v Hořensku u Semil. Jeho otec František Komárek (1894-1965) vstoupil po prvé světové válce jako ruský legionář k četnictvu a v jeho službách vystřídal řadu míst, až posléze na léta zakotvil v Hasprunce (dnešní Studienka u Malacek). Tam se seznámil s Johanou Tapšíkovou (1907-1975) a s ní se oženil. Slovenské prostředí v Hasprunce hluboce ovlivnilo životní osud i budoucnost Vladimíra Komárka i když se narodil v Českém ráji, za svůj rodný kraj pokládal Záhorí. V roce 1939 musela rodina Slovensko opustit, přestěhovala se do Nedvězí nové prostředí z chlapce udělalo samotáře a to snad i proto, že samota vyhovovala jeho zájmu o kreslení a malbu. Sbíral pohlednice a s obdivem shlížel k místnímu malíři Kracíkovi, jehož tempery ho oslňovaly svojí barevností. V roce 1943 ukončil měšťanskou školu, otcovy pokusy o výchovu k praktickému řemeslu se nesetkaly s úspěchem a konec války prožil Vladimír v totálním nasazení na severní Moravě. V roce 1945 jej otec poslal do Odborné školy sklářské v Železném Brodě, kde strávil jeden rok a kde byl v oddělení malování a leptání skla jeho prvním skutečným učitelem Miloš Janků. Již v prvním ročníku sklářské školy se přihlásil na Akademii výtvarných umění a hned napoprvé byl přijat do atelieru K. Mináře. U tohoto profesora však nenašel obliby a na konci roku 1947 z AVU odešel. Po roční praxi ve sklárnách nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do atelieru K. Štipla, kde jeho učitelem malby byl také Jan Bauch. Po skončení studia v roce 1954 pracoval jako metodik v Domě osvěty v Semilech, vykonal dvouletou vojenskou službu a oženil se s Růženou Holubovou, s níž měl dva syny Pavla a Vladimíra. Od roku 1961 až do roku 1990 učil na Lidové škole umění a na Gymnáziu v Semilech. První samostatnou výstavu měl v roce 1958 v České Lípě a ve stejném roce se seznámil s výtvarnou teoretičkou Naděždou Melnikovou Papouškovou, která si Komárkovu tvorbu oblíbila, měla na něho velký vliv, zahajovala jeho výstavy a psala úvodní slova do výstavních katalogů. Ve výtvarné tvorbě se věnoval malbě, volné i užité grafice a formální jednota malířské a grafické části díla je pro něho typická. V malbě se vyjadřoval tlumenou barevností odstínů šedé, černé, pastelově růžové a zelené s charakteristickým inventářem námětů, kde převládají velmi obyčejné předměty židle, dveře, ptáci, hodiny, pohár a váza s květinami, zrcadlo, které mají svoji vlastní, stálou a pevně zakotvenou symboliku. Lidské postavy nebo obličeje, pokud se na Komárkových obrazech či grafických listech vyskytují, jsou vždy velmi stylizované a oproštěné od zneklidňujících podrobností a jakýchkoli podob. V grafice používal monochromatickou suchou jehlu a dřevoryt, někdy s barevným podtiskem, nikdy však barvu jako výrazový tvůrčí prostředek. Mnoho se věnoval ilustraci (108 ilustrovaných knih vydaných do roku 2003) a výzdobě bibliofilských tisků, kterých vytvořil s mnoha vydavateli dlouhou řadu. Mimořádný rozsah má i Komárkova tvorba drobné a příležitostné grafiky (651 exlibris a 750 novoročenek); její soupisy sestavil J. Štorek a vydal je SSPE. Z velmi rozsáhlého Komárkova díla nutno jmenovat alespoň jedno vskutku mimořádné křížovou cestu pro kostel sv. Petra a Pavla v Konecchlumí. Vladimír Komárek byl velmi společenský člověk, kolem něhož se volně soustřeďovala skupina přátel kteří se vzájemně inspirovali. Ti také (Dr. K. Samšiňák, Dr.J. Vitáček, V. Mikule) vydávali v letech 1973-81 občasník OKNO (celkem 13 čísel), v němž postupně uváděli mimo jiné i seznamy jeho prací a autorovy texty. Dalším okruhem Komárkových přátel byli básníci a literáti (J. Seifert, J. Suchý, P. Kovařík, J. Hilčr, L. Kundera a daší), výtvarníci (J. Jíra, V. Pokorný, J. Klápště, P. Sukdolák), výtvarní teoretici, herci a mnoho neznámých lidí, které si získal nezaměnitelným humorem při besedách, výstavách a rozhlasových pořadech. Vlastní literární texty shromáždil a vydal ve čtyřech publikacích (Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu, Primus, Praha 1993 a několik předchozích vydání soukromých; Řeči s Pavlínou, Radioservis Praha, 2000; Slušně a neslušně, Erika Liberec, 2004 a Řeči z Nedvězího, Hradec Králové 2002). Literatura o Vladimíru Komárkovi je velmi bohatá, v následujícím přehledu jsou uvedeny pouze významné práce monografické.
Vladimír Komárek, člověk zlatého srdce a nekonečné laskavosti zemřel v jilemnické nemocnici v sobotu 24. srpna 2002.