malíř, grafik a pedagog se narodil 7. března 1945 v Praze. Až po vojenské prezenční službě absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (1966–72). Na jeho odborné výchově se podíleli prof. Vojtěch Tittelbach, Oldřich Oplt a Ladislav Čepelák. S posledním z nich se trvale sblížil. Generaci Milana Kohouta formovalo během studia období uměleckého i ideologického uvolnění na sklonku 60. let, a tím spíše většina jejich příslušníků pociťovala všechna omezení, které přineslo okupací vnucené omezení občanských svobod, tzv. normalizace. Únikový ventil pro represí nepostihované projevy nesouhlasu s oficiální propagandou tehdy představovaly recesistické aktivity studentského spolku Pohodlí; dvě desetiletí trvající normalizace se v životě členů spolku ustálila do životních postojů, které prodloužily životnost toho kdysi studentského spolku až do současnosti.
Po letech života v Praze dal Milan Kohout přednost volnějšímu životu na jihočeské vsi, ač je stále nucen plnit své profesní závazky. Umělecky se cítí hlavně malířem se sklony k výrazné barevnosti, velkým formátům a figurám, ale nadání k pohotové skicovité kresbě i jeho školení mu umožňuje flexibilní uplatnění v grafice. Volná grafika v barevné litografii zahrnuje velké i drobné formáty; velké se nezřídka skládají z několika výjevů, mezi drobnými převažují záznamy krajinných dominant vedle městské architektury a citlivých vyjádření světelných proměn během dnů i v ročních obdobích. Pro nás nejzajímavější aktivity v oblasti příležitostné grafiky nepatří k soustavným zájmům umělce: PF i knižní značky chápe jako spotřební grafiku, takže ji systematicky nearchivoval, a proto postrádáme úplný přehled o jeho tvorbě. Z období 1972-2008 zatím evidujeme 158 novoročenek a 139 exlibris. První osobní zkušenost umělce s příležitostnou grafikou představují vlastní jednobarevné litografované PF s figurálními náměty z denního života. Autor tiskne od počátku své listy sám, považuje tisk za součást díla. V 80. letech vznikaly již barevné PF, a to i pro instituce i osoby. Vlastní PF umělce z té doby otevřeně vyjadřovaly jeho kritický postoj k režimu. Obsahově zvlášť pozoruhodná je vlastní PF 1987 s pohledy na Prahu a Amsterodam, doplněná textem: „Lidi zlatý, kéž ty ploty, jež od sebe nás dělí, zmizet by již chtěly!“ Na druhé straně téže PF grafik navíc věrně vyobrazil hraniční zátaras z ostnatého drátu. Koncem 80. let přibyly ještě motivy ekologické (znečišťování ovzduší, černé skládky aj.), rovněž jevy oficiálně zamlčované. PF M. Kohouta zaujímají v české tvorbě výjimečné místo jak rozměrnými formáty, tak netradičním a vždy aktuálním obsahem. Od počátku 90. let se postupně střídaly teskné povzdechy nad expanzí turistického ruchu s poukazy na přetrvávání zděděného zbídačení naší země a příkrý výsměch zběsilému konzumu. Po roce 2000 pokračoval grafik stejně otevřeně ve společenské kritice odsudkem zpanštění politiků a jejich odcizení lidu nestoudnou pýchou. Celospolečenskou absenci morálky, selhání justice a všudypřítomnost zlodějin korunuje slovy současné poměry vystihujícími na své PF 2006: „Musím hlídat v sadě, moc se tu teď krade!“ Početně i časově druhou složku Kohoutovy příležitostné grafiky tvoří exlibris.
Rekonstrukce soupisu eviduje 139 knižních značek z let 1981 až 2008, vesměs provedených barevnou litografií (vzhledem k hojným vpiskům komentářů realizovanou autorským ofsetem), prováděné střídavě křídou, perem i štětcem. Kostru kompozice zpravidla tvoří liniová kresba; pokud ji doplňují barvy jen v omezené míře, zachovává si celek grafičtější podobu nežli listy, zbarvené celoplošně a sytě barevně štětcem: ty se blíží malbě. V barevné paletě umělce se značně uplatňuje šedá, která v kombinaci s dalšími až šesti barvami účinně obohacuje rejstřík valérů. Působivých prostorových a vzdušných efektů dosahuje grafik využíváním bílých ploch papíru jako další barvy. Podněty pro tvorbu exlibris vycházely hlavně z osobních pohnutek autora: k jeho nejstarším patří lístek pro novorozenou dceru, prozrazující poprvé prožívanou otcovskou radost a pýchu; mnohé značky svědčí o vřelém prožívání příbuzenské sounáležitosti v rámci širší rodiny nebo o projevech vděčnosti. Soupis Kohoutových exlibris lze „číst“ jako záznam událostí v životě autora a jeho přátel, vše autentizované vpisovanými komentáři se specifickým humorem. Sběratelsky se Kohoutovy značky jeví přitažlivé tím, že se vymykají standardu po stránce formální i obsahové: zahrnují vzpomínky, příhody, především však projevy tužeb, a to jak osobních, tak celospolečenských. Konstantu Kohoutových exlibris ovšem tvoří projevy lásky k rodině, domovu, k rodné Praze a k jižním Čechám jako domovu volbou. Nejde však o projevy zápecnictví, neboť tuto tendenci bohatě vyvažuje živý zájem o poznání lidí, krajiny, architektury a kultury Evropy, jak dokládají jeho četné grafiky pro zahraniční přátele. Převážně osobní pohnutky vzniku Kohoutovy příležitostné grafiky dobře naplňují prvotní funkci tohoto žánru.