Ptáček Petr
*16.10.1965 
Narodil se 16. 10. 1965 v České Lípě. V místě svého narození žil však pouze do svých dvou let, poté se často se svými rodiči stěhoval, jelikož otec i matka pracovali v gastronomii a byli tak nuceni často měnit místo výkonu svého zaměstnání. Časté změny bydliště však neměly negativní vliv na Ptáčkovo dětství, umožnily mu naopak poznat kraj Českého ráje s jeho nepopiratelnými přírodními krásami. Ptáček také vzpomíná na své první dětské umělecké inspirace, knihy Karla Maye ilustrované Zdeňkem Burianem.
Petr Ptáček měl štěstí na vnímavé pedagogy, kteří záhy rozeznali jeho výtvarný talent a s jeho prvními uměleckými pokusy obesílali výtvarné soutěže, ve kterých mnohokrát získal přední místa. V době svého dospívání objevuje své další umělecké vzory a snaží se být jako oni, mimo již zmíněného Zdeňka Buriana, to byl Kamil Lhoták, Jaroslav Velc či Cyril Bouda.
„Luxus stroje je výsledek myšlenkového puzení. Stroj je jeho poslední důsledek a symbol, jako perpetuum mobile, jeho tajný ideál. Je to duševněduchovní, nikoliv vitální nutnost.“
(Oswald Spengler)
V roce 1984 Petr Ptáček maturuje na učilišti Škodovky v Mladé Boleslavi a je na dva roky odveden na vojenskou službu, kde působil jako řidič tanku velitele roty. V mezipřestávkách tupého vojenského drilu se věnuje hodně kresbě techniky, zabývá se zejména kresbou amerických tanků a letadel, které posléze na svém vojenském útvaru vystavuje na nástěnce nazvané „Poznáváme zbraně imperialistického nepřítele: zbraně NATO). Po skončení povinné vojenské služby v roce 1986 Ptáček pracuje ve Škodě Mladá Boleslav, poté 1988-1990 v Liberci jako montér stavebních výtahů, přičemž stále vytrvale kreslí a je členem tamějšího spolku amatérských výtvarníků, kde se seznamuje s grafikem Václavem Plechatým, který ho uvádí do světa grafiky, zejména grafických technik suché jehly a linorytu.
Zlom v Ptáčkově životě přichází na jaře 1991, kdy se stěhuje do Prahy, kde se vyučí řemeslu litografie v dílně Jana Tůmy, přičemž technice litografie zcela propadne. Další pozoruhodnou událostí v Ptáčkově životě je náhodné setkání s Daliborem Smutným na výstavě Bohuslava Reynka, které posléze vede k Ptáčkově angažmá v grafických dílnách AVU v Praze (1994-2002). Od roku 2004 je Petr Ptáček až na chvilkové období výtvarníkem na volné noze.
Petr Ptáček patří do skupiny výtvarných umělců, kteří mají ve svém výtvarném projevu jasno, přesně vědí, co chtějí znázornit. Jeho specializací je technika, zabývá se vším, co jezdí, plave, létá a má člověkem sestrojený motor. Fascinace technikou vede Ptáčka k tomu, že když maluje, či kreslí křižník, historický dvouplošník nebo závodní automobil, činí tak, jako by zobrazoval živou bytost. Svým uměním má blízko k uměleckému odkazu Kamila Lhotáka. Stejně jako Lhoták je samoukem, a stejně jako on dokáže svým technickým zátiším vdechnout jedinečné poetické kouzlo, mírně sentimentální atmosféru, která vnímavého diváka přenese mimo čas a prostor.
Ve své grafické tvorbě a zejména v žánru exlibris zůstává Ptáček věrný svým oblíbeným tématům. Doposud vytvořil přes 60 exlibris v technice litografie (existuje také několik exlibris v technice suché jehly a linorytu z počátku jeho tvorby-jsou však extrémně vzácné), ve kterých propojuje své nadšení pro techniku a krásu stroje s člověkem, který je v jeho díle bytost nanejvýš lidská, plná citu a často také sofistikovaného, vulgarity prostého (sic) erotického napětí. Velký soubor Ptáčkových exlibris se nachází ve sbírkách Národního muzea v Praze. V současnosti se také úspěšně věnuje známkové tvorbě a jeho známky jsou oblíbenými objekty zájmu nejen českých filatelistů.
Filippo Tomasso Marinetti tvrdil, že nádhera světa se obohatila o jednu novou krásu: krásu rychlosti. Závodní automobil se svou nádhernou kapotou a tlustými trubkami podobá hadům s výbušným dechem . . . řvoucí automobil, který jede, jako by letěl na dělovém náboji, je krásnější než Niké ze Samothráky. Ptáček není natolik revoluční jako geniální „kladivem vládnoucí“ Marinetti, ve svém výtvarném projevu je Ptáček spíše klasický, nepotřebuje se vyvyšovat, a přitom bořit, snaží se spíše než destruovat, zobrazit řvoucí automobil tak krásně a uměřeně jako staří Řekové svoji bohyni vítězství...
Petr Ptáček měl štěstí na vnímavé pedagogy, kteří záhy rozeznali jeho výtvarný talent a s jeho prvními uměleckými pokusy obesílali výtvarné soutěže, ve kterých mnohokrát získal přední místa. V době svého dospívání objevuje své další umělecké vzory a snaží se být jako oni, mimo již zmíněného Zdeňka Buriana, to byl Kamil Lhoták, Jaroslav Velc či Cyril Bouda.
(Oswald Spengler)
V roce 1984 Petr Ptáček maturuje na učilišti Škodovky v Mladé Boleslavi a je na dva roky odveden na vojenskou službu, kde působil jako řidič tanku velitele roty. V mezipřestávkách tupého vojenského drilu se věnuje hodně kresbě techniky, zabývá se zejména kresbou amerických tanků a letadel, které posléze na svém vojenském útvaru vystavuje na nástěnce nazvané „Poznáváme zbraně imperialistického nepřítele: zbraně NATO). Po skončení povinné vojenské služby v roce 1986 Ptáček pracuje ve Škodě Mladá Boleslav, poté 1988-1990 v Liberci jako montér stavebních výtahů, přičemž stále vytrvale kreslí a je členem tamějšího spolku amatérských výtvarníků, kde se seznamuje s grafikem Václavem Plechatým, který ho uvádí do světa grafiky, zejména grafických technik suché jehly a linorytu.
Zlom v Ptáčkově životě přichází na jaře 1991, kdy se stěhuje do Prahy, kde se vyučí řemeslu litografie v dílně Jana Tůmy, přičemž technice litografie zcela propadne. Další pozoruhodnou událostí v Ptáčkově životě je náhodné setkání s Daliborem Smutným na výstavě Bohuslava Reynka, které posléze vede k Ptáčkově angažmá v grafických dílnách AVU v Praze (1994-2002). Od roku 2004 je Petr Ptáček až na chvilkové období výtvarníkem na volné noze.
Petr Ptáček patří do skupiny výtvarných umělců, kteří mají ve svém výtvarném projevu jasno, přesně vědí, co chtějí znázornit. Jeho specializací je technika, zabývá se vším, co jezdí, plave, létá a má člověkem sestrojený motor. Fascinace technikou vede Ptáčka k tomu, že když maluje, či kreslí křižník, historický dvouplošník nebo závodní automobil, činí tak, jako by zobrazoval živou bytost. Svým uměním má blízko k uměleckému odkazu Kamila Lhotáka. Stejně jako Lhoták je samoukem, a stejně jako on dokáže svým technickým zátiším vdechnout jedinečné poetické kouzlo, mírně sentimentální atmosféru, která vnímavého diváka přenese mimo čas a prostor.
Ve své grafické tvorbě a zejména v žánru exlibris zůstává Ptáček věrný svým oblíbeným tématům. Doposud vytvořil přes 60 exlibris v technice litografie (existuje také několik exlibris v technice suché jehly a linorytu z počátku jeho tvorby-jsou však extrémně vzácné), ve kterých propojuje své nadšení pro techniku a krásu stroje s člověkem, který je v jeho díle bytost nanejvýš lidská, plná citu a často také sofistikovaného, vulgarity prostého (sic) erotického napětí. Velký soubor Ptáčkových exlibris se nachází ve sbírkách Národního muzea v Praze. V současnosti se také úspěšně věnuje známkové tvorbě a jeho známky jsou oblíbenými objekty zájmu nejen českých filatelistů.
Filippo Tomasso Marinetti tvrdil, že nádhera světa se obohatila o jednu novou krásu: krásu rychlosti. Závodní automobil se svou nádhernou kapotou a tlustými trubkami podobá hadům s výbušným dechem . . . řvoucí automobil, který jede, jako by letěl na dělovém náboji, je krásnější než Niké ze Samothráky. Ptáček není natolik revoluční jako geniální „kladivem vládnoucí“ Marinetti, ve svém výtvarném projevu je Ptáček spíše klasický, nepotřebuje se vyvyšovat, a přitom bořit, snaží se spíše než destruovat, zobrazit řvoucí automobil tak krásně a uměřeně jako staří Řekové svoji bohyni vítězství...
Jan Melena
