Narodil se 21. 7. 1870 v Praze na Dlouhé třídě, tedy na samém okraji pražského Židovského města. Byl narozen jako sedmé z deseti dětí židovského krejčího Moritze Orlika a jeho ženy Anny rozené Steinové. Gymnázium absolvoval v Praze, nebyl však příliš nadaným žákem, exceloval pouze v kresbě. Po maturitě odjíždí do Německa, kde se hlásí na mnichovskou akademii, není zde však přijat, a jeho kroky posléze vedou do soukromé školy Heinricha Knirra. V roce 1891 se Orlikovi podařilo dostat na Mnichovskou Akademii do ateliéru malířství Wilhelma Lindenschmitta. Paralelně vedle studia malířství navštěvuje také grafickou speciálku Johanna Leonharda Raaba, kde výrazně experimentuje s grafickými technikami, což mu ostatně vydrží po celý jeho život. Orlik své exlibris zpracovává v mnoha grafických technikách: lept, dřevořez, rytina do kovu, litografie, zinkografie...
Orlikův život po studiích charakterizuje neustálý pohyb po středoevropském prostoru, žije střídavě v Mnichově, v Praze, Berlíně, podniká studijní cesty do Anglie, Skotska, Holandska, Paříže, nevyhýbá se ani cestám do exotických zemích jako Japonsko, Čína, Indie, Afrika atd. Inspirace z těchto cest mnohdy ztvárňuje v grafických cyklech, které jsou dnes uloženy asi v největší úplnosti v Židovském muzeu v Praze. První samostatnou výstavu má Orlik v Moravském uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně v roce 1900. (Tehdejší ředitel muzea Julius Leisching se stává také majitelem exlibris od Orlika). Velký zlom v Orlikově kariéře nastává v roce 1905, kdy je jmenován profesorem na Škole pro grafiku a knižní umění v Berlíně. Mezi jeho žáky patřil např. George Grosz nebo Leo Haas. V roce 1918 odjíždí Emil Orlik do Brestu Litevského, kde portrétuje účastníky mírové konference. V roce 1930 Orlik slaví šedesáté narozeniny a portrétuje T. G. Masaryka. 28. září 1932 Emil Orlik umírá na kardiovaskulární onemocnění.
Exlibris se na přelomu 19. a 20. století stal pro střední a vyšší společenské vrstvy každodenním fenoménem, což mělo pozitivní dopad na mnohé výtvarné umělce, kteří díky tomuto mohli dosáhnout slávy a uznání a vymanit se ze společenské izolace. Fenoménu exlibris se naštěstí otevřel také Emil Orlik, který se díky svému umění na poli exlibris stal velmi, až světově známým. První Orlikovo exlibris je datováno do roku 1897, s tvorbou exlibris začíná ve svém slavném „věžním“ ateliéru na Smetance v Praze.
Významným rozpoznávacím znakem téměř každého Orlikova exlibris je žena, Orlikem pojímaná jako antická múza vdechující do duše umělce božskou inspiraci. Dalším výrazným prvkem u části Orlikovy exlibris produkce je výrazné zapojení písma do kompozice obrazu, v některých případech téměř anticipující logo objednavatele. Vše je v duchu secese lemováno bohatým ornamentem. Orlik, ač sám původem z židovské rodiny se nevyhýbal křesťanskému motivu, v exlibris pro svého bratra Huga zobrazuje sv. Martina dělícího se s žebrákem o svůj plášť.
Mezi majitele Orlikových exlibris nalezneme německy mluvící lékaře, právníky, ale také herce, herečky, režiséra, architekta. Měl také vazby na pražské německy píšící literáty (např. Hugo Salus, August Sauer, Rainer M. Rilke).
V souvislosti s Orlikovou japonskou cestou za účelem studia japonského barevného dřevořezu v roce 1900 můžeme říci, že Orlik do Japonska exportuje fenomén exlibris a stává se tak zakladatelem japonské exlibristické tvorby. Emil Orlik si do Japonska přivezl čtyři svá exlibris. Setsuko Kuwabara ve své dizertační práci zmiňuje, že tyto čtyři exlibris byly otištěny s vysvětlením významu exlibris v japonském uměleckém časopise „Myojo“ (Venuše).
V Židovském muzeu v Praze se nachází soubor 19 exlibris Emila Orlika získaných akvizicí v roce 2004. Národní muzeum vlastní soubor 37 exlibris EO získáný koupí z Knižního velkoobchodu v roce 1974. Moravská galerie v Brně vlastní 15 exl EO. Podle soupisu exlibris Emila Orlika vytvořil Emil Orlik na 136 různých exlibris.