malíř, grafik a ilustrátor, se narodil 7. listopadu 1934 v Plzni. Svá středoškolská studia započal na gymnáziu v Plzni, ale od roku 1948 pokračoval od kvarty na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, které však bylo v roce 1949 zrušeno a tak se stal novicem v Hájku u Prahy. Následoval 13. duben 1950, kdy došlo k záboru mužských klášterů a k jeho internaci a pracovnímu zařazení v táborech Hejnice, Bohosudov, Zbenické Zlákovice. Úřad pro věci církevní mu pak povolil dokončit středoškolská studia pod podmínkou, že bude po maturitě studovat na bohoslovecké fakultě. Záchranu mu poskytlo rokycanské gymnázium, po maturitě studoval na Pedagogickém institutu v Plzni češtinu a ruštinu. Poté studoval dálkově dvouletou školu novinářství v Praze. Výtvarné vzdělání získával soukromě u plzeňských výtvarníků: F. V. Eisenreicha, F. Kolihy, B. Krse, J. Krátkého, J. Weniga a B. Wünscheho a v Praze u Miloše Kesla.
Byl knihovníkem v Plzni (1955−1959) a propagačním pracovníkem Parku kultury a oddechu v Plzni (1960−1968).
V užité grafice vytvořil řadu propagačních a informačních plakátů pro společenské, politické a kulturní akce (např. United Nations 40th Anniversary, Československá televize, Historické památky města Plzně). Pro plzeňskou Škodovku vytvořil propagační brožurku směřovanou k dětem Okřídlený šíp. Přesnost − výkon − vtip s vlastními verši a obrázky. Vytvořil velké množství novoročenek, obálek pro programy konferencí a kulturních akcí v Plzni. Byl autorem propagačních letáků a grafických návrhů animované filmové znělky pro plzeňské filmové festivaly českých a slovenských filmů Finále v letech 1968, 1969 a 1970. Ke spolupráci jej přizval zakladatel festivalu Ladislav Ženíšek. V roce 1969 byly vydány podle jeho návrhu zápalkové nálepky propagující Finále Plzeň 1969 a několik západočeských výrobců. Podílel se na ilustračním doprovodu sobotních příloh plzeňské Pravdy. Vytvořil ilustrace pro několik nástěnných kalendářů (pražské a plzeňské motivy, klášter Teplá, Plzeň 700 (1995). Řadu let vytvářel návrhy textilních modrotiskových kalendářů pro Českou státní pojišťovnu, které tisklo Výrobní družstvo invalidů STYL.
Vytvořil ilustrace pro své autorské knihy Cesty k princeznám (1962), Intimně. Nanynkám do zelí posedlým (2001), Milodrdnatě (2006) a pro knihy jiných autorů, např. F. Bálek. Smrtihlav (1972), K. Vokáč. Pohádky brdských hor (1973), V. Piroh. Pohybem proti stárnutí (1975), F. Tikal. Po zavátých stopách (1978), J. Málková. Klepání na dveře (1979), K. Fleissig. Hříšné časy (1981), V. Kudrlička. Šumavské pověsti (1986), A. Angerová. ABC − víno lihoviny (1986, 1991), Z. Šmíd. Dudáci a vlčí hlavy (1987), J. Vaňous. Sbírání oblázků (1996, básně), M. Korandová. Pročpohádky (2003). Pro nejmenší děti nakreslil skládanky Pohádky dědečka Vokurky a Byla jedna tečka. Pro Městskou charitu Plzeň ilustroval výroční zprávy.
Volnou grafiku vytvářel převážně v barevné litografii v někdejší plzeňské litografické tiskárně Díla ČSVU, která poskytovala možnost litografické tvorby několika plzeňským autorům. Jeho oblíbenými náměty byla architektura a především figurální tvorba s jeho nezaměnitelnými pohádkovými postavičkami. Souběžně s volnou grafikou vytvářel exlibris. Převážně využíval opět možnost litografického tisku, ale z počátku tvořil kresebná exlibris reprodukovaná zinkograficky. Současně s litografickou tvorbou si oblíbil techniku škrábaného papíru (scraper paper). Po zrušení litografické dílny pokračoval v tvorbě exlibris kresebnými způsoby s následnou digitální reprodukcí. Majiteli jeho exlibris jsou významní sběratelé exlibris z celého světa. Jeho tvorbu dvakrát představil Artur Mário da Mota Miranda ve svých encyklopediích (1988 a 2014). Vytvořil více než 150 exlibris.
Malířská tvorba zahrnuje obrazy pro společenské prostory, školy a školky v Plzni. Během posledních dvaceti let vytvořil monumentální soubor maleb s náboženskými motivy, ale i rozvernými a ironizujícími tématy. Maloval zcela nezávisle na komerčním světě pro soukromou galerii své dcery Martiny Malecové.
V roce 2000 nakreslil svůj největší betlém věnovaný železničnímu depu v České Třebové, který má okolo 60 figurek v železničářských uniformách. Vyvrcholila tím jeho předchozí spolupráce s časopisem Železničář. Vznikl rovněž menší papírový Rokycanský betlém a pro Rokycany namaloval velký trojdílný betlém.
Josef Jícha je od roku 1981 členem SSPE. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců a Unie výtvarných umělců České republiky.
Velice si cení toho, že byl vybrán jako Muž roku 1991 (American Biographical Institute) a zařazen do publikace Who’s who (International Biographical Centre, Cambridge).
Z hlediska zaznamenání plzeňského kulturního prostředí jsou cenné jeho novinové články uveřejňované v plzeňské Pravdě, ale i v dalších periodikách, např. články o malířích Jaroslavu Krátkém, Mirko Zdeňkovi, litografovi Josefu Heřmanovi, galeristovi dr. Oldřichu Kubovi, psychiatru dr. Vladimíru R. Piskáčkovi.
J. Jícha uspořádal řadu autorských výstav, např. Prostějov (1987), Studijní a vědecká knihovna v Plzni (1998, 2015), Muzeum Rokycany (1999), cisterciácký klášter Plasy (2004, 2014), Krajské muzeum Karlovy Vary (2004), Plzeň Galerie U Andělíčka (2017), Plzeň Depo 2015 (2018).
Svá exlibris posílal na přehlídky Žeň českého a slovenského exlibris v Hradci Králové.