Dílo malíře, kreslíře, karikaruristy a ilustrárora, které vznikalo, kromě studií, v Hradci Králové, bylo uzavřeno nečekanou smrtí.
Josef Heřman se narodil 11. 7. 1900 v Mladé Boleslavi. Právě v letech, kdy se vytváří vztah k lidem a ke světu, probíhala první světová válka. V této době navštěvoval reálné gymnázium a obchodní akademii. I když finanční situace rodiny byla tísnivá a rodiče mohli syna na studiích podporovat jen malými a příležitostnými částkami, rozhodl se odejít studovat na keramickou školu v Bechyni a potom do Prahy na Umělecko-průmyslovou školu. Živil se sám a jak říkal „prožil jsem život proletářského studenta“. V této době sílí jeho sociální cítění. V Praze studoval u profesora V. H. Brunera. Byl to nadaný učitel a uměl téměř vše. Heřmana ohromovala právě jeho všestrannost v myšlení i tvorbě. Bruner, který byl jedním z nejlepších v naší předválečné satirické kresbě, se stal Heřmanovi nejen učitelem, ale i přítelem. Vedl svého žáka nejen k širokému námětovému záběru a bohatému výtvarnému projevu, ale také k úctě k sociálnímu pokroku a angažovanosti.
Knižní vazba byla pro Josefa Heřmana stejně vážnou tvůrčí prací jako dílo volného umění, protože chápal vliv umění na výtvarný cit lidí. Užité umění, grafiku i politickou kresbu považoval vždy za společensky důležité. Ještě na konci studia upozornil na sebe kresbami v satirickém časopise Trn. Po studiu se vrátil do místa svého bydliště, do Hradce Králové a přišel do téměř neznámých poměrů. Hradec se mu za osm let studia odcizil. V roce 1930 založil rodinu a postupně se sbližoval s okruhem hradeckých výtvarníků. Portrétoval, maloval zátiší, začal se též věnovat grafice, věnoval se knižní vazbě, plakátům, letákům. V roce 1935 vstoupil do skupiny výtvarníků v Hradci Králové, do které patřili malíř Jindřich Vlček, Adolf Doležal, Vincenc Walter, sochař Josef Škoda a Josef Bílek, malíř a grafik Josef Váchal, architekt František Bartoš a Jan Rejchl.
Mezi dvěma světovými válkami byl v Hradci čilý společenský život. Městské muzeum pořádalo mnoho výstav místních výtvarníků a celých uměleckých skupin. Byla zde nadšená skupina sběratelů obrazů (mědikovec František Hloupý, Arch. Vácslav Rejchl, MUDr. Jan Maršálek a další), ale i drobné grafiky (učitel Vincenc Paulus, architekt František Tichý, Františka Dvořáčková a další).
V té době Josef Heřman maloval, kreslil a se sochařem Josefem Škodou pracoval na návrhu plastiky pro pylon nové nádražní budovy i reliéfu Bankovnictví pro peněžní ústav. Navrhoval a vytvářel vitráže, malbou vyzdobil nádraží a kino Central, pracoval na návrzích rostlinných a figurálních sgrafit pro sídliště v Trutnově.
Nejdramatičtější období Heřmanova života nastala v roce 1939–1940, kdy se zapojil do ilegální činnosti. Pomáhal organizovat peněžní podporu pro rodiny vězněných vlastenců, tiskl a rozšiřoval tiskoviny. Cítil, že nestačí v těchto pohnutých chvílích jen přihlížet a dal veškeré své schopnosti, rozhodnost a odvahu do služeb hradeckého odboje.
Kresbou a obrazem se vyjadřoval pro spravedlnost. V červnu 1940 byl gestapem zatčen a s ním i celá skupina spolupracovníků. Po téměř pětiletém vězení se s narušeným zdravím vrátil, ale s neumenšenou energií. Vězeňské zkušenosti se promítly i do jeho kreseb a maleb. Protože si ve vězení plně uvědomil zrůdnost odloučení od přírody, probudil v sobě vnímavost krajiny. Obrazy ohromovaly odvážností a volností. V roce 1946–1948 se na výstavách u Heřmana ztrácí křehkost předválečných obrazů a objevuje se u něho i dalších hradeckých výtvarníků námět budování a lidské činnosti: práce zemědělců, průmyslová krajina, dělníci.
V roce 1948 namaloval cyklus obrazů s námětem šašků, pierotů a kolombín, skupiny maškar. Nejsou to obrazy veselé, spíš naopak, radost přechází ve smutek, bezstarostné vychutnávání života v pocit tíživého vědomí odpovědnosti.Před válkou tvořil v lomených barvách, po roce 1948 jsou to ostré kontrasty v nových tematických úkolech: motiv lidské práce, člověk v průmyslové krajině (Na poli, řada kreseb Polní práce, Nosič, Starý kovák). Od počátku padesátých let volí umělec motivy nenápadných věcí všedního života (Zátiší se džbánem, Kytice, Hrnce). Vzniká také řada portrétů (František Kratochvíl, profesor František Teršl, Ladislav Zívr, Dana Sokolová, Marta).
Svou vyzrálou kresbu uplatňoval při ilustracích a grafických pracích. Exlibris a novoročenky vystavoval na výstavě Exlibris z celého světa, pořádané Sdružením výtvarníků Purkyně v dubnu a květnu 1947.
Na konci života mu učarovala krajina v Hamernici, kam jezdil za Ladislavem Zívrem a později si tam pořídil chalupu. Obdivoval krásu barev, světlo atmosféry, majestátnost stromů. Začal se obírat myšlenkou na malbu krajiny. Cítil, že krajinářství má v našem umění hlubokou tradici. Malířka Dana Sokolová vzpomíná: „V Hamernici vznikla parta, která si rozuměla. Čas od času k nám zavítal, se svým povozem taženým stárnoucím koníčkem, Vojtěch Sedláček z nedaleké Javornice. Všichni jsme pak chodívali přes pole a lesy za ním. Vyráželo se společně malovat do okolí, štafle přes rameno, v ruce plátno nebo skicák.“ Josef Heřman napsal malíři Břetislavu Jünglingovi: „Naše země je jako zahrádka, není třeba nikam do ciziny jezdit, ale čas, čas kdyby byl.“ Dva roky před smrtí se začal se smutkem ohlížet za minulými lety. Měl vždycky vysoké cíle, ale okolnosti a velký rozsah činností brzdily jeho rozlet. Pojednou cítil, že nemá čas těch cílů dosáhnout. 17. října 1956 po silném srdečním záchvatu skonal.