malíř a grafik, básník a prozaik, dramatik a divadelní herec, kabaretiér a bohém, průvodce a excentrik, bibliofil a sběratel, redaktor a vydavatel, nakladatel a expeditor ... Svého času postava Praze známá, spíše umělecky okrajová než talentem či významem poznamenávající vývoj, však přesto hodna pozornosti ještě i dnes. Zažil přelom XIX. století na XX. a v něm se dočkal ještě jeho 2. poloviny: 1895–1957 Během 1. světové války hrál v divadle Rokoko. V roce 1917 po narukování na vojnu předstíral duševní poruchu, a tak byl po různých vyšetřeních poslán do ústavu pro choromyslné. Po jejím skončení však pokračoval v přerušené divadelní kariéře. Hrál v kabaretech, ale přitom se jako výtvarník podílel i na scénické výpravě jejich inscenací. Patřil do úzkého kruhu spolupracovníků slavných herců jakými byli komici Ferenc Futurista nebo Jára Kohout. Ve svých 33 letech opustil s malou penzí službu poštovního úředníka, aby se mohl plně věnovat svým zájmům. Působil jako dramaturg a scénograf Městského divadla na Kladně a také ve smíchovském Švandově divadle. Kromě toho navrhoval i výpravy pro divadlo Tylovo a spolupracoval s divadlem Rokoko. Ve 40. letech pak přešel nastálo do Divadla Járy Kohouta. Jeho literární tvorba měla stejně široký záběr. Vydal více jak 70 knižních titulů. V letech 1925 a 1926 redigoval Kuriózní revue, publikoval dráždivé verše, provokativní prózy, mondénní divadelní hry, ale i knihy pro děti a odborné publikace. Napsal na čtyři desítky divadelních komedií a adaptací. Psal i pod pseudonymem Henri Poire a za knihu „Okna do cizího štěstí“ byl nazýván českým Rochefoucauldem. Hojně se hrály jeho hry, zejména cykly aktovek. Byl každopádně všestranně erudovanou a přitom ještě velice vtipnou osobností, jež vedla značně nekonvenční a pestrý život. Navzdory tomu byl zároveň mimořádně pracovitým a umělecky nápaditým i plodným. Právě proto se mohl stát tento dandyovský literát oblíbencem tehdejšího kulturně společenského prostředí. Vedle popularity mu nelze upřít ani trvalejší osvětové zásluhy. Dvojice knih z roku 1940, věnovaná Olšanským hřbitovům, představuje doposud nedoceněný faktografický zdroj informací o místech odpočinku významných osobností. Zachytil v nich rovněž řadu příběhů, lidských osudů, zajímavostí, ba i anekdot. Ve výtvarné tvorbě byl výrazně ovlivněn Josefem Váchalem, jenž se stal vlastně jeho učitelem. Ten se ve svých Pamětech na s. 267 o Hruškových malířských i literárních ambicích nevyjadřuje zrovna moc příznivě. Například zjevně nezvládal kresbu a snad ho zde i v literární produkci tlumil přílišný rozptyl se širokým záběrem. Věnoval se technice linorytu a dřevorytu, zejména u ilustrací vlastních literárních výtvorů, které povětšinou i sám vydával. Převážně v těchto technikách vytvořil 197 exlibris s tématikou divadelní, loutkařskou, okultní a duchařskou, kubistickými motivy, ale i mnoho erotických exlibris. Vydal minimálně sedm řad exlibris Neměnitelů, vždy po deseti exlibris. Vytvořil mnoho exlibris pro své kolegy herce, režiséry Sašu Rašilova, Zdenku Baldovou, Antonii Nedošínskou atd. nebo pro autora loutkových her Jindřicha Veselého, zakladatele nejstaršího loutkářského periodika, které vychází dodnes. Pominout bychom neměli ani jeho divadelní plakáty k Jánošíkovi či Bídníkům a už vůbec ne objemné grafické cykly či Ročenky 1924 – 1929. Angažoval se i v oblasti bibliofilií, kde by nás mohlo zaujmout eventuálně i oslovit jeho Ave exlibristo! Pokoušel se prosadit i teoreticky, když v roce 1925 vydal příručku pod názvem „Praktický výtvarník – poučení o malířství, barvách a technice maleb“. O jejím ohlasu svědčí reedice z roku 1941, a to v rámci knižnice Věděním k blahobytu. V příloze uvedl nejenom reprodukce velikánů Rubense a Rembranta, nýbrž i tři vlastní dřevoryty a pět sobě věnovaných exlibris. Nakonec jen symbolickou zkratku: zemřel během zdravotní dovolené v Libochovicích, ale pochován zůstal navždy tam, kde to zaživa dobře znal a poctivě zmapoval – na Olšanech.