grafik, kreslíř, pedagog, narozen 13. února 1943 v Perknově u Havlíčkova Brodu. Záhy se přestěhoval s rodiči a třemi bratry do Polné, kde žili v prostředí tamního zámku. Po střední škole vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Jihlavě (prof. Toufar, Bulant, Kos), kde se také seznámil se svojí pozdější ženou Marií. V Brně pak absolvoval postgraduální studium na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (prof. J. Hadlač). Působil jako pedagog na základních školách, dlouhodobě na Základní umělecké škole v Jihlavě, po roce 1989 krátce na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. Žije a tvoří v Jihlavě a na chalupě v nedalekých Petrovicích. Je členem SSPE, do r.1998 byl členem Sdružení výtvarných umělců Vysočiny, se kterým se zúčastnil řady kolektivních výstav; samostatně vystavoval na 12 výstavách (Jihlava, Brno, Třebíč, Sobotka, Hradec Králové, Pelhřimov, Poděbrady, Malá Skála, Křížovice aj.). Jako host pak v síni SČUG Hollar v Praze. Grafikami je zastoupen ve sbírkách Kabinetu exlibris v Chrudimi a Muzea v Sint Niklaas v Belgii, v Expozici českého umění XX. stol. v Boučkově statku na Malé Skále, v majetku Karlovy univerzity v Praze a v řadě soukromých sbírek. Umělecký pohled na svět se u něj začal rozvíjet již v mládí, kdy působil v ochotnickém divadle, jako dobrovolný pomocník a průvodce v muzeu (odtud jeho láska ke starému umění, zvláště ke gotice) či jako člen výtvarného sdružení, jehož další členové (M. Plešinger a J. Coufal) byli přáteli J. Zrzavého a B. Reynka. Tím se zprostředkovaně dostal ve věku asi patnácti let k Reynkově grafice i poezii, které se staly jeho velkou láskou a pozdější inspirací. Dalším inspiračním zdrojem je především jeho nejbližší prostředí, tedy samotná Vysočina a to nejen svojí přírodou, ale i lidskými osudy. Dajč není krajinář ani portrétista (krajinných motivů využívá jen zřídka v příležitostné grafice), je typickým figuralistou, kde však zobrazená postava (člověk či zvíře) je spíše symbolem pro vyjádření vášně, lásky, radosti, bolesti či strachu, útěchy i něhy, čili toho, čím člověk žije a dýchá. K tomu užívá biblickou symboliku, dá se dokonce říci, že je jedním z těch, kteří neustále zpřítomňují smysl křesťanské spirituality. Proto také jeho biblické postavy (od starozákonních až po Krista) lze chápat jako téměř naše současníky. Autorovými inspiracemi jsou však např. antické mýty stejně jako lidová moudrost či vztah k domácím zvířatům, tedy opět to, čím sám žije a co jako umělec přetváří do symbolů o lidském údělu. V kresbě a volné grafice se Jaroslav Dajč vyjadřuje typickou nervní linkou, jeho perokresba, často kolorovaná, má silný expresivní výraz a obvykle mužské akty ještě zdůrazňují nahotou základní existenciální podstatu člověka. Do kresby někdy vkládá i písmo, útržky hovorů, citáty, verše či přísloví. Rád tvoří v grafických cyklech, např. Balady o starých lidech, Zmoudření dona Quijota, Pád vzhůru, Biblický rok, Podobenství o člověku. Z grafických technik, kromě několika leptů a litografií, užívá převážně suchou jehlu, která mu nejlépe umožňuje vyjádřit právě expresivitu. Listy obvykle dotváří monotypem či střídmě koloruje akvarelem a také kresbou. Pro svojí originalitu se Dajč stal vyhledávaným též milovníky krásných tisků. Od 80. let je zastoupen např. v deseti souborech nakladatelství Galerie Honor I. Hrdiny, ve 4 portfoliích vydavatelství KGB K. Žižkovského a J.Runštuka (např. Zázraky, 44. sv. edice Biblos, 2001) či Spolku českých bibliofilů (např. J.Čejka: Jedenáct, A. Nevečeřal: Cesty k sobě, M.Strolený: Rozhovory, 2004) i v řadě soukromých bibliofilských tisků (A. Nevečeřal: V chrámu těla, J.Dajč: Úsloví babičky Kotlasové, B.Reynek: Pieta, S.Renaud: Ta širá zimní krajina, G.Erhart: Podpůrná ticha aj.). Jako autor exlibris a novoročenek patří J. Dajč od 90. let k našim nejfrekventovanějším grafikům. Do rodiny sběratelů exlibris jej přivedl v osmdesátých letech O. Hradečný. Soupis S. Vencla za léta 1979 – 1997 čítá 110 položek, nyní to je více než 220 exlibris a 50 novoročenek. Dřívější časté biblické náměty dnes více doplňují i další figurální motivy sociální, antické i erotické, sporadicky též krajiny např. se sakrální architekturou i některá zátiší. Autor při výběru témat respektuje přání sběratelů, nicméně vždy zůstává svůj s typickou linkou v suché jehle i s barevnými akcenty. Grafické listy tiskne s pomocí ženy Marie. Pravidelně se účastní přehlídek exlibris u nás i v zahraničí a jeho exlibris jsou ceněna sběrateli i odbornými porotami. V roce 1993 v Jičíně obdržel čestné uznání za exlibris v soutěži SSPE Česká krajina, v roce 2002 cenu X. Trienále exlibris v Chrudimi za uměleckou úroveň a přínos české tvorbě exlibris. Grafiky na novoročenkách často doprovázejí básnické texty či motivicky ilustrují období Vánoc (narození Páně, útěk do Egypta aj.).