pedagog, grafik, typograf, ilustrátor, tiskař. Narodil se 9. října 1941 ve Zlíně. Matka byla spisovatelka literatury faktu a básnířka, otec středoškolským profesor matematiky. Vyrůstal v Praze a ve Vysokém Mýtě, kde absolvoval Střední průmyslovou školu vodohospodářskou (1959). Prázdniny trávíval povětšinou v Bystřici pod Hostýnem u prarodičů. Tady na Valašsku se v něm plně probouzí výtvarné nadání. Srůstá s tímto krajem natolik, že jej vnímá jako svůj rodný. Vždy rád kreslil. Říká, že kreslení bylo, je a bude vždy základem všech výtvarných oborů. Proto i tato jeho záliba logicky vyústila do studia Střední školy umělecko-průmyslové v Uherském Hradišti. Od roku 1963 se zde učí kresbě u akademického malíře Karla Hoffmana a kamenosochařství u profesora Jana Habarty. Od roku 1974 pak studuje výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde promoval v roce 1979. Roku 1988 získal titul PaedDr. v oboru výtvarné výchovy, estetiky a dějin umění. Od roku 1994 již bydlí v Šumicích na Uherskobrodsku a specializuje se na grafické techniky, ruční sazbu, typografii, bibliofilský tisk a samozřejmě exlibris. Ovšem dominantní výtvarnou činnost věnuje knižní ilustraci a volné tvorbě.
Cesta k nalezení vlastního uměleckého projevu a schopností nebyla jednoduchá. Vystřídal řadu povolání, která ho odváděla od umělecké činnosti jak z důvodů zdravotních (kamenosochařství) tak i existenčních. Svůj umělecký projev nalezl posléze v grafice a následně i knižní ilustraci. K exlibristickém oboru nachází ale pozitivnější tvůrčí vztah. Neboť jako ilustrátor se musel přizpůsobovat danému tématu tak, aby slovo v textu současně s obrazem tvořilo jeden celek a harmonickou kompozici. Vystřídal řadu grafických technik a vpravdě svůj způsob vyjádření našel v linorytu. Jako tiskař preferoval typografii a dřevoryt, ale postupně se začal zajímat ještě o další druhy tisku z hloubky. Dlouhé rozhodování ukončila nabídka, která se „nedala odmítnout“. Měl ilustrovat rukopisy své matky, regionální spisovatelky Boženy Páleníčkové (1913–2008), které byly už připraveny k tisku nakladatelstvím Lípa ve Vizovicích. Sám říká, že jeho cesta ke kvalitní dřevorytecké ilustraci byla ještě daleká; zvolil proto rychlejší a snazší techniku linorytu. Tedy v technice, se kterou pracovala řada vynikajících umělců (Miroslav Houra, Ladislav Rusek...) a kterou s úspěchem používají i současní umělci (například Petr Palma). Lze v ní totiž dosáhnout umělecky stejných výsledků jako je tomu v ostatních grafických technikách.
Linoryt používal Oldřich Páleníček i při výuce výtvarné výchovy na Základní umělecké škole v Bojkovicích (dříve LŠU), kde založil výtvarný obor a rovněž 14 let působil jako její ředitel. Později učil výtvarnou výchovu i na církevní škole a základní škole v regionu. Chtěl, aby dítka získala lásku k umění a ke knize, proto jim zadával jednoduché kreslířské úlohy či témata spojená s písmem pro rozvíjení fantazie.
Zvláště zajímavé bylo pro jeho žáky zakomponování rodných jmen do kresby, takže knižní značka znamenala u nich vyvrcholení jejich výtvarného projevu, aby nakonec zaujala i samotného pedagoga.
Knižní značky mu nabídly nové možnosti tvorby v oboru užité grafiky. Umožnily totiž vyjádřit umělecký záměr v malém formátu. Spojením se jménem objednavatele do jednoho esteticky působícího celku přerostlo u něj v důležitou výzvu, jako ostatně pro každého umělce. Dominantní vliv na Páleníčkovu tvorbu exlibris měl slovenský grafik Viktor Chrenko (1921–2010) a rytec Jaroslav Tvrdoň. V řadě nikoliv poslední to pak byli i samotní sběratelé – MUDr. Rudolf Príbyš a ing. Jiří Soukup, kteří ho dovedli do řad členů SSPE.
Závěrem nutno zdůraznit, že každému Páleníčkovu listu předchází poctivá kresebná studie. První jeho listy (od roku 1985) byly provedeny v technice C8 a C4 (rytina pro tisk z hloubky v umělé hmotě, ale i do kovové, převážně měděné desky, neboli tzv. suchá jehla), další pak už v technice X3 (ve čtyřbarevném linorytu). Legenda bývá typografická, organicky zakomponovaná; přitom dodržuje klasickou formu, t.j. se jménem majitele v pohlednicovém formátu (A6), ale i menším.
Za zmínku stojí jeho ojedinělý počin revitalizace náhodně objevených a mnohdy nedokončených exlibrisových špalíčků, zejména grafika Jana Šembery (1884–1942). Mnohé z nich byly vytištěny v tiskárně v Šumicích až po 64 letech. Taktéž restauroval poměrně rozměrné špalíčky (to už byly téměř desky) vynikajícího Arnošta Hrabala (1886–1969), s nímž se osobně znal z dob středoškolských studií v Uherském Hradišti a navštěvoval ho i na faře v Buchlovicích.
Od roku 1985 tak vzniklo na 70 exlibris listů, převážně ve vícerobarevném linorytu. Ilustroval řadu knih a básnických sbírek. Vytiskl také pro své přátele řadu vlastních bibliofilií, novoročenek, pamětních listů (zejména pro umělecký spolek SVATOBOR) a spoustu dalších prací z oboru užité grafiky. Z jeho široké tvůrčí grafické a publikační činnosti je zde uváděna jenom dílčí část.