rozená PORUBSKÁ pochází z Nového Jičína, centra Lašska potažmo Kravařska, kde se narodila 31. ledna 1926. Kraj a dětství v něm prožité nepochybně poznamenávají, snad i předurčují, její citový život, ale ze všeho nejvíce orientaci estetickou. Svůj talent však mohla začít rozvíjet až po válce, kdy se rozhodla pro studium na Škole umění ve Zlíně, městě na rozhraní Valašska, Slovácka i Hané. Ani to nemohlo zůstat bez vlivu na její vývoj, který znásobovali svým pedagogickým umem profesoři Karel Hofman, Vladimír Hroch a Josef Kousal po dobu prvních čtyř poválečných let. Osvojila si zde základy grafiky, malby i plastiky. Po absolutoriu se provdala za spolužáka Jeronýma Grmelu. S ním se přestěhovala do Olomouce, kde založili rodinu. Povila mu tři dítka, o něž se naplno pečlivě starala.
Výtvarné práci se začala věnovat, až když děti odrostly. K tomu došlo teprve počátkem zlatých 60. let. Tehdy pak došlo u ní doslova k explozi její umělecké tvorby, jakoby dlouhodobě střádané invence. Neměla vlastní ateliér, a tak její první práce vznikaly doma. Soustředila se cele na užitou grafiku, převážně technikou dřevorytu. Vedle ilustrace knížek to však byly už i bibliofilie. Posléze přibyla i volná grafika větších rozměrů, jakým se stal mezi jiným třeba cyklus Živly. Poté, co získala samostatný ateliér, vytvořila rovněž řadu i několikametrových dřevěných plastik, jež dosud zdobí interiéry škol, nemocnic, pamětních a obřadních síní a vůbec veřejných budov. Práce pro drobnou ženu dozajista namáhavá až vyčerpávající. Hlavně však zaměstnávající natolik, že přes příslovečnou ochotu musela odmítat žádosti o příležitostné tisky i sběratelů exlibris a novoročenek jí blízkých.
Přesto z jejích rukou vzešlo bezmála půl tisícovky exlibris a kolem tří set novoročenek pro početný okruh přátel nebo jen obdivovatelů či příznivců. Šlo většinou o černobílé dřevoryty, ale rovněž lepty a suché jehly. Barvy uplatňovala málokdy, povětšinou na přímé přání toho, komu byl lístek určen. Sama akcentovala decentně odlehčující prvky, mezi něž patřilo krom květinek či královské koruny, zpravidla srdíčko, jež lze spolu s ptáčkem považovat za jakési mnohoznačné konceptuální symboly osobitých přístupů ke každému dílku. Ta tak mají už na první pohled zřejmou myšlenkovou náplň, kde se nezapře, že autorkou je žena, možná dokonce Žena. Nejde jen o perfektní pochopení a zachycení ženského těla, často v jeho dynamice až jisté extázi. Z postav září a místy rovnou srší bohatství vnitřního rozpoložení. Dovedný to výraz úcty a obdivu k zá- zraku života i jeho vzniku, ale tím též k mateřství coby zdroji a nositeli. Vše neseno na jemném tkanivu s lyrickým nábojem, žensky něžně a šlechetně. Mnohdy optimisticky úsměvné, jindy vážné, ale jen sporadicky opatrně satirické.
Hlavní motiv jejích exlibris však představuje grafika sama o sobě. Vždyť i ona sama je považovala za malé grafické lístečky, které beztak již dávněji nesloužily ke vlepování do knížek. Staly se mezitím zejména sběratelským artiklem, což jako autorka dávalo občas najevo i textem, když jméno majitele uváděla ve 2. pádu, jako v případě Josefa Dolívky či Jaroslava Krejčíře. Pozoruhodné a přímo pro ni typické je použité písmo. Tvoří totiž s grafickým obrazem jednolitý celek, neboť ho doplňuje organicky i funkčně. Nezáleží přitom, zda je ryto lineárně do černé plochy dřeva či pozitivně. Přitom jí nejde o tvarovou dokonalost, ale výraz vlastní osobitosti.
Ze všech zmiňovaných kvalit vyvolala její exlibris takřka okamžitě zasloužený zájem sběratelů i přátel exlibris a dostalo se jí ocenění na řadě výstav. Došlo k tomu již v roce 1966 na olomoucké EUROEXLIBRIS a jen o dva roky později pak v Barceloně, kde získala dokonce 2. cenu. Následovalo Brno, polský Malbork, dánský Frederikshavn a spousta dalších uznání. Roku 1972 vydal proslulý dánský sběratel a publicista Klaus Rödel více než stostránkovou knihu, v níž bylo z originálních špalíčků vytištěno 44 exlibris. Mezi nimi rovněž její první dřevoryt – Král Ječmínek. Jak výmluvné, že? Není-liž to vyjádřením vztahu k novému domovu, jimž se jí stala úrodná Haná? Právě tam a zrovna uprostřed ní v Olomouci skonala. Stalo se tak 8. července 2000, tedy přesně na přelomu nejenom století, leč zároveň tisíciletí. Kéž by obé přesáhla nejen ke své památce. Zajisté bychom si to mohli přát a jí souběžně taktéž.