kaligraf, písmař a typograf se narodil 25. července 1897 v Praze v rodině zlatnického mistra jako dvojče sestry Boženy. Dětství prožil v blízkosti rodiny malíře Mikoláše Alše s níž pojily rodinu Menhartových přátelské vztahy. V té době má pravděpodobně kořeny jeho celoživotní obdiv k dílu tohoto umělce (později se podílel na knižním vydání Alšova díla.) „Mládí strávené v ovzduší otcovy zlatnické dílny mělo pro Menhartovy schopnosti rozhodující vliv... získává instinktivní citlivost pro drobnou ornamentální práci v kovu, podvědomý odhad pro detail těžko postižitelný necvičenému oku...učí se optické přesnosti, která je v uměleckém řemesle důležitější než přesnost geometrická...“ (viz M. Bohatec, str. 8) V roce 1911 nastoupil jako učeň do tiskárny Politika a současně do roku 1914 studoval na typografické škole. Od roku 1915 strávil pět let na frontách první světové války, pak až do roku 1930 zůstal ve službách Politiky a Státní tiskárny jak faktor. V roce 1929 získal významnou zakázku na vytvoření nového písma pro písmolijnu Bauer ve Frankfurtu nad Mohanem a její úspěšné dokončení v roce 1930 mu přineslo mezinárodní uznání a otevřelo prostor k další celoživotní činnosti ve svobodném povolání. Oldřich Menhart pracoval a tvořil v Praze a v Jindřichově Hradci, zemřel v Praze 11. února 1962. Menhartovo dílo, v jehož centru je pís- mo, je bohaté a členité, vyznačuje se estetickou vytříbeností, sladěním klasického pojetí s nároky moderní typografie a úsilím o nalezení národního charakteru písma odpovídajícího nárokům češtiny. Významných úspěchů i mezinárodního věhlasu dosáhl v oboru kaligrafie a tvorby písma. České i zahraniční písmolijny vydaly v letech 1929 – 1961 celkem 24 kompletních sad Menhartových písem. S tvorbou písma souvisí kaligramy mnoha listin, diplomů, adres a dokumentů a také kaligrafie celých knih, z nichž první byla Píseň písní (Státní tiskárna, 1927), v řadě dalších pak najdeme Erbenovu Kytici nebo Villonův testament s ilustracemi A. Procházky (1940). Menhart se intenzivně věnoval typografické úpravě knih pro nejrůznější nakladatelství a spolupracoval při tom s vynikajícími výtvarnými umělci své doby (B. Lacina, V. Mašek, A. Strnadel, J. Šváb, K. Svolinský, K. Štěch a další). K významným pracím tohoto oboru patří Slovensko J. Horákové-Gašparíkové s barevnými dřevoryty K. Vika (1947), Satyr M. Švabinského, Dílo Mikoláše Alše, Komenského Labyrint světa a ráj srdce (1958) a další. Vedle běžných vydání upravil také řadu tisků bibliofilských. Nepominutelnou součástí Menhartova díla je činnost publicistická, které se věnoval po celý život. Z řady učebnic, knih a příruček jmenujme nevelký tisk Tvorba písma a grafická úprava knih (Brno, 1958), který je Menhartovým uměleckým vyznáním a dvě rozsáhlejší teoretické práce Nauka o písmu (Praha, 1958) a Tvorba typografického písma (Praha, 1959). Oldřich Menhart měl čtyři samostatné výstavy (1947 v Hollaru a v letech 1957-59 v Olomouci, Brně a Bratislavě). Byl členem SČUG Hollar, za celoživotní dílo obdržel (1959) zlatou medaili knižní výstavy v Lipsku, dvakrát získal státní cenu (1948 a 1953) a v roce 1953 byl vyznamenán Řádem republiky. Tvorbou exlibris se Oldřich Menhart zabýval (až na dvě školní práce z let 1911 a 1912) od poloviny třicátých let. Poprvé ji zaznamenává soupis M. Klicmana a P. Vodehnala (1947), který vedle knižních značek zahrnuje i novoročenky z let 1928 –1946. Úplný soupis exlibris sestavili I. Berka a L. Rubáš (1988). Ten obsahuje 122 knižních značek, téměř 50 monogramů a řadu odkazů na literaturu. Menhartova exlibris, značně odlišná od běžné produkce, jsou vesměs kaligrafie provedené jako zinkografické reprodukce kreseb nebo jako dřevoryty, přičemž vizuální rozlišení obou technik je velmi obtížné. Technika dřevorytu převládá v letech 1942 – 1946. Jde většinou o drobné černobílé tisky, kde jediným výtvarným prvkem je ušlechtilá linie písma a vynalézavost v kombinaci písmen monogramů. Výjimečně jsou doplněny barevným akcentem nebo mají typografický přítisk legendy.